decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Zkušenosti s fotovoltaikou: od února do listopadu OK

Fotovoltaikou mám pokrytou asi čtvrtinu střechy na baráku, tedy ještě velká rezerva. Orientace sedlové střechy je na východ a západ, což jsem si nejdřív myslel, že je spíš nevýhoda, ale opak je pravdou, protože to tím pádem valí od prvních paprsků po poslední. Čínský cloud mně všechno počítá a měří.

Maximální výkon, co to dá, je 5,8 kW; jak vypadá křivka výkonu v těchto dnech, je na prvním obrázku. Včera tu bylo oblačno, proto to tak lítá, ale je vidět, jak to i v dubnu už nastupuje hned s východem slunce a končí se západem (z grafu je vidět, že na východě mám rovný obzor, takže to jde na minutu s východem slunce, na západě kopeček a stromy, tam to končí dřív).

Zkušenosti s fotovoltaikou

Elektrárna má dobrý výkon, i když připlují mraky

Dvě věci, co mě překvapily. Za prvé, že elektrárna dává dobrý výkon od února do listopadu, vlastně jenom prosinec a leden jsou docela marné. Na druhém obrázku je výkon z poloviny letošního února, to byl slunečný den – vidíte logicky kratší dobu výkonu, ale celkově je to asi na polovině včerejška a na třetině vrcholných červnových dnů.

Zkušenosti s fotovoltaikou 2

Druhé je, že elektrárna dává výkon, i když takzvaně “nesvítí slunce”, přesněji je pod mrakem. Třetí obrázek ukazuje denní výkony v dubnu po jednotlivých dnech. V neděli 14/4 bylo celý den kompletně zataženo, olověná obloha, po většinu dne poprchání, úplně nejzataženější den, co může být. Přesto elektrárna udělá 12 kWh oproti 30 kWh odpovídajícím celodenní jasné obloze v těchto dnech.

Zkušenosti s fotovoltaikou 3

Obě tyto skutečnosti, myslím, vyvracejí časté mýty či dojmy mezi lidem: o velké nestabilitě výkonu fotovoltaiky jak během dne (přijde mrak a jde to na nulu, ve skutečnosti běžné mraky jsou tak o 40 % dolů), tak během roku (nikoli “vyrábí jenom v létě”, ale “vyrábí slušně během deseti měsíců z dvanácti”).

Pomocí elektřiny získávám více než dostatek elektřiny

Celkový výkon za rok a něco je přes 9000 kWh, což je o něco víc než je spotřeba domu (dvoupodlažní dům, svícení, počítače, vaření, ale také podlahovka v jedné místnosti a vytápění bazénu, tj. nadprůměrně vysoká spotřeba. Na vytápění a teplou vodu máme plyn). Systém je vybavený baterií, která po většinu roku “překlene” noc, kdy opravdu, ale opravdu slunce nesvítí. Ale v noci zase spíme a nesvítíme ani my, že.

Nejčastější otázka je, jestli to “má návratnost”. To vám teď neřeknu, protože bych musel pohledat účty za elektřinu za za delší období a nemám je po ruce. Zatím přes palec odhaduju, že ročně ušetřím asi 7 % pořizovací ceny systému, což by odpovídalo asi 15-leté návratnosti, ale myslím, že to v praxi bude kratší, a to ze dvou důvodů:

  1. ceny elektřiny za tuto dobu stoupnou,
  2. věřím, že stoupne výkup energetického přebytku (mám smlouvu s E.on-em), který je dnes za nějaké směšné halíře za kilowatt, ale měl by jít výrazně nahoru. Nepořizoval jsem to nicméně (jen) kvůli úspoře, spíš že mám dobrý pocit z toho, že se nemusí někde pálit uhlí, když mně tu na hlavu takhle “zbůhdarma” pálí sluníčko. Obzvlášť fajn je to během horkých letních dnů, kdy v horním patře pod střechou musíme zapnout klimatizaci, tam to jde nejlépe proti sobě: velký příkon slunce versus velký výkon klimošky.

Počáteční problémy a závislost na centrální soustavě

Panely jsou tuším korejské, zbytek systému (měnič, baterie atd.) je čínský. Systém je trochu “bastl”, ze začátku tam pořád něco haprovalo a musela to spravit kreativita české montážní firmy, pak už ale všechno šlape jak hodinky. To mě trochu překvapilo – holt je to pořád ještě obor ve vývoji, žádné plug and play. Jediné silnější negativum, které přetrvává, je, že to neumí fungovat v ostrovním provozu: tedy když vypadne elektřina v obci, vypadne i u mě, byť mně solár jede na plný výkon. Šlo by to zřejmě nějak vyřešit, možná časem se k tomu ty systémy doberou, že tam bude něco jako velký ruční pákový “odfázovač” od sítě, aby mohla jet dodávka z vnitřního systému.

Ceny všeho jdou neustále dolů – ročně o pár procent, roste výdrž baterie a záruka za ni, což je hodně podstatné. Návratnost se při novém pořízení rok od roku zlepšuje. Počítám s tím, že v experimentu budu pokračovat a osadím si i další zbytek střechy, pořídím větší baterii. Další add-on náklady jsou samozřejmě už o dost nižší, například 300W fotovoltaický panel samotný už je někde na 3 – 4 tisících a pořád to klesá. Pokud by při osazení celé střechy dělala elektrárna v letních měsících 20 kW (takto to vychází), může to při mírném optimismu ohledně růstu výkupních cen dělat nějakých pět šest tisíc korun měsíčně, plus by se dala odstavit část plynu. Soused elektrikář k tomu říká: “když nebudeš mít za pár let na baráku fotovoltaiku, chlapi v hospodě se ti vysmějí, jaký jsi trouba”.

Redakční poznámka: Jiří Hlavenka svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Jiřího Hlavenky:

V debatě kolem eura převládá dojmologie nad daty. Takže dodávám čísla k častému …

V debatě kolem eura převládá dojmologie nad daty. Takže dodávám čísla k častému strašení, že s eurem nutně přichází zdražování. Co naplat, že na takovém Slovensku se s eurem zdražovalo mnohem pomaleji než s korunou. Někteří prognostici ale budou určitě tvrdit, že to byla jen náhoda 😉

Další komentáře Tomáše Prouzy:

Ztrácíme pozici východoevropské jedničky

Václavské náměstí

Kupředu dozadu! Česko ztratí pozici nejvýkonnější ekonomiky postkomunistických států. Přesněji řečeno, nejefektivnější ekonomiky. Jestli nezměníme naše uvažování, předstihne nás brzy Slovensko, pobaltské země i Polsko. Všechna následující čísla jsou vyjádřením ročního hrubého domácího produktu na hlavu dle parity kupní síly. Zjednodušeně řečeno, kolik toho každý z nás za rok vyrobí nebo poskytne služeb.

V roce 2008 jsme v produktivitě předčili Slovensko o 3 773 $, v roce 2017 je to pouze o 891 $. V případě Polska tento rozdíl činil v roce 2008 8 791 $, v roce 2017 to bylo o 1 691 $ méně. Za celou dobu transformace se Poláci přiblížili k Německu v produktivitě ze 32,8% na 60,1%, tedy o bezmála 30 procentních bodů. ČR se za stejné období (28 let) dotáhlo na Německo o pouhých 8,18 procentních bodů. Projídáme naší dobrou výchozí pozici.

Z koncového dodavatele podřízeným subdodavatelem

Zdá se, že ČR byla daleko více postižena podnikovou restrukturalizací. Všechny státy východní Evropy nahradily výpadky HDP zejména díky zahraničním investicím. Některé dříve, jiné později. Pro vyspělé země to byla příležitost: zisk východoevropských trhů a investice pro jejich podniky, které budovaly na východě zejména montážní závody.

ČR ale byla v rámci RVHP dodavatelem řady finálních a vysoce sofistikovaných produktů elektrotechnického a strojírenského průmyslu. O toto postavení během transformace přišla a ztrátu tohoto výhodného dodavatelského postavení nahradila extenzivním budováním továren s nižší přidanou hodnotou, bez vlastní značky a s malým podílem inženýrské a výzkumné práce. Pro ostatní státy východu, zejména pro Bulharsko, Rumunsko, ale i další, tento vývoj mohl znamenat relativně významný technicko-hospodářský pokrok. V případě ČR se nabízí otázka, je-li tomu tak, jako u ostatních států.

Málo investujeme do vzdělání a jsme fixovaní na koncerny

Pro ČR je dosavadní vývoj hospodářství, zejména z hlediska produktivity, varováním. Dynamika růstu zaostává za řadou postkomunistických zemí. Je zřejmá potřeba významného restartu naší ekonomiky. Prvky této změny jsou nasnadě. Dle OECD dává ČR v rámci vyspělých zemí nejméně na vzdělávání, ve srovnání s Německem máme daleko menší počet malých a středních firem, které tvoří ve vyspělých zemích páteř ekonomiky, oproti jiným zemím neefektivně využíváme fondy EU pro rozvoj hospodářství, ve srovnání s jinými vázne výstavba silniční a železniční infrastruktury a pozadu jsme v digitalizaci hardwarové i softwarové. Jako jediná země EU zemědělské dotace přidělujeme stejnou měrou rodinným farmám a velkým zemědělským koncernům.

Jestliže ČR v nejbližším období nepřikročí k zásadním změnám v těchto oblastech, ztratí dosavadní primát nejvýkonnější ekonomiky bývalých komunistických států.

Další články od Josefa Bernarda:

Pravičáci i levičáci hysterčí kvůli kuriozitám

Tak se nám to symetricky sešlo. V pobočce Reiffky kojila matka, nerudnému občanovi se to nelíbilo a místní vyžilý milicionář ve funkci ochranky proti tomuto hrůznému činu aktivně zasáhl. Následně banka sama dokonala dílo nejapnou komunikací.

V Barceloně zase v knihovně pro předškoláky jedné školy přeskládali portfolio dětských knih tak, aby nevedly malé děti k vytváření a utvrzování stereotypů (genderových i jiných). Odnesla to mimo jiné Červená Karkulka nebo Šípková Růženka, které musí z knihovničky ven.

Zatímco ve světě ani jedna zpráva nezanechala výraznější mediální stopu (ta česká už vůbec žádnou), doma to vře. Zastánci těch pravých konzervativních hodnot nad španělskou událostí opět vytahují “konec světa” a volají po vládě tvrdé ruky, opačná část populace vyrazí do poboček jmenované banky s tzv. kojící guerillou. Kojit se bude u přepážek, u bankomatů, u sjednávání úvěrů a hypoték, dokud nebudou všichni ukojení. Ty Internety a Facebooky jsou z toho všeho už několik dní ve varu.

Ve skutečnosti se stalo přesně toto. Nikdo systematicky nevyhazuje z bank ani odjinud kojící matky, ty nejsou předmětem společenské šikany a posměchu. V Evropě je okolo sto tisíc (100 000 škol) a v jedné vyřadili knížky z předškolní knihovny. Nikdo nepálí Červené karkulky ve velkém, o Šípkových růženkách ani nemluvě. Žádná EU směrnice v tomto duchu nevzniká.

Obě události v podstatě patří do rodu místních historek, jako například Řidiči se v mrazu nechtělo škrábat sklo auta, jel s vykloněnou hlavou a naboural (stalo se na Znojemsku!). Nesignalizují žádný trend, neilustrují žádný celospolečenský jev, není to žádné mene tekel, žádná temná ani světlá předzvěst časů budoucích.

Proč taková vřava? Proč se tyto dvě bagatelní události – jedna z nich se ani neudála u nás – vyvolaly takovou odezvu, tak vypjaté, až hysterické reakce?

Protože jsme vylezlí na barikádách a nedochází nám – jedněm i druhým – jak směšnými jsme se stali. Žijeme (jedni i druzí) v dojmu, že společnost se nachází ve stavu jakési občanské války slov, což neodpovídá pravdě. A že je prostě “správné” (!) tuhle válku vést, protože když jsme ve válce, tak co? Tak bojujeme. Co jiného se ve válce dělá?

Setkávám se tím i jinde. Jinak skvělí, inteligentní lidé na Facebooku publikují takřka výhradně materiály potvrzující předem daný světonázor. Cokoli jiného ignorují, jakoby to neexistovalo, a pokud upozorním i na menší nepřesnost či příliš zaujatý pohled, dostanu virtuálně po hubě: tohle přece nejde, něco zpochybňovat a relativizovat, jsme ve válce a ve válce se bojuje, tvrdě a nesmiřitelné. Támhle je nepřítel, a ty jsi nejspíš taky nepřítel, když za mnou stoprocentně nestojíš. A opět, platí to pro jedny i pro druhé.

Dál to má jen malý jenom apel: zkusme – jedni i druzí – si uvědomit, jak směšnými se stáváme, jak směšné bitvy na našich směšných barikádkách bojujeme, zatímco se kolem tiše řítí události se skutečně zásadním dopadem na naši zemi, na naše životy. Slezme z těch barikád dolů a “bude líp”.

Redakční poznámka: Jiří Hlavenka svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Jiřího Hlavenky:

- PAGE 1 OF 4 -

Next Page ⇀

loading
×