decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Smrt Rudolfa Kučery mě vrátila o 30 let zpátky

Smrt Rudolfa Kučery, politologa a historika, mě vrátila třicet let v čase nazpátek. do časů Střední Evropy a Panevropské Unie. Díky němu jsem v Mnichově poprvé uviděla opravdové sudetské Němce a zažila Bernda Posselta, jak při oslavě svých narozenin v Jilské čural na kanálek jako všichni ostatní, protože u monarchistů měli jen jednu toaletu a ta byla pouze pro dámy. Jezdili jsme do Poběžovic a Budějovic,natočila jsem rozhovor s Ottou Habsburským a objevila lidi jako páter Anton Otte, sudetský kněz, který později křtil jednoho z mých synů. Němec, jemuž Češi zabili tátu a on celý život Čechům pomáhal.

Václavské náměstí v Praze

V garážích Střední Evropy se kupily haldy časopisů,. které Rudolf s přáteli neúnavně vydával, spolu s knihami, a také filozofické spisy z Oikoymenh od Aleše Havlíčka, které už nebylo kam dávat. Rudolf Kučera se vždycky ve správnou chvíli někde objevil, po celých třicet let co jsem ho měla možnost potkávat, vždy stejně klidný, usměvavý a tichý, s obří hlavou plnou myšlenek.

Kdo (ne)vydržel do zavíračky a kde spal Kryl

Přes redaktora ze Svobodné Evropy Milana Kubese byla Evropa Střední propojená s Opus bonum. Schůze se konaly různě, nejčastěji ve štamtyši U Bojovníků, v hospodě u Rudolfina, nebo v břevnovském šenku. Po smrti Anastáze Opaska se konaly už jen v šenku. Ivan Medek a převor Siostrzonek většinou nevydrželi do zavíračky, dali si pár panáků a šli domů. Milan, Martin Štumpf a já jsme vydrželi vždycky do konce a zažili spoustu veselých příhod, jako když jsem v domnění, že nedělám nic špatného vypila pět svařáků a nato se zhluboka napila svěcené vody. Jednou jsme s Milanem zapíjeli pohřeb a Milan spadl ze schodů a zlomil si ruku. Martin Štumpf zase v pozdějších letech stával ve dveřích Tereziánského sálu a volal své urážky na nové předsednictvo OB, kam jsme už nepatřili. Jeho pověstná věta byla “Smrt Spartě a komunistům zvlášť!”

U Štumpfů doma spával vždycky Kryl, když přijel do Prahy a jeho sestra se v exilu přátelila s Opaskem. Opaskovi nejbližší lidé kromě nás, výboru OB, byla také samozřejmě Helena Medková a Josef Topol se ženou Jiřinou. Milan Kubes neustále dodával přísun nových lidí a spousta lidí se kolem něj srocovala, takže dělal v podstatě to co Rudolf Kučera časopisy a knihami a Anastáz Opasek hlásáním evangelia – propojoval lidi mezi sebou a nenápadně je vzdělával. Společnost kolem Střední Evropy, Panevropské Unie a Opus bonum se prolínala, takže redakční porady poté co Rudolf Kučera šel domů, končily pokaždé v hospodě, kde jsem se marně snažila držet krok se zasloužilými bojovníky a lidmi jako Emanuel Mandler a Jan Rejžek.

Redakční duch Střední Evropy Luděk Bednář běhal s časopisy po Praze a dával dohromady ty, kteří se neznali a jeho záběr sahal od Sikorského přes Fandu Pánka až k Jarmilce Bělíkové. Dodnes schraňuju stará čísla Střední Evropy doma, i když je nemám kam dávat. Párkrát jsem tam taky něco napsala.

Havel na Hradě a nejlepší večírky s Poláky

Ještě nedávno jsme měli problém naladit si RFE a teď jsme seděli po půlnoci u Karla Moudrého v jeho bytě na Malostranském náměstí. Na Hradě úřadoval Václav Havel a my jsme lehkověrně koncert Plastiků skoro celý strávili na chodbě povídáním, jako by to bylo úplně běžné, slyšet z Hradu proroctví o tom, že “my žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám”. Taky jsme si nedokázali představit, že za pár let tam bude hrát Pavel Bartoň a v rámci udělování státních vyznamenání budou vystavovat kožichy z mrtvých těl zvířat.

Praha byla plná cizinců a nejlepší večírky byly samozřejmě vždycky s Poláky. Z jednoho takového jsem přišla rovnou na autobus do Vídně, kam jsme s Jindřichem Šídlem jeli za prací. Vídeňáci mě díky tomu, že jsem celou cestu spala, otipovali místo novinářky na manželku, takže zatímco Jindřich se účastnil programu, já jsem byla s ostatními manželkami v kavárně u Sachra a na koncertě Vídeňských filharmoniků, jako v nějaké povídce starých středoevropských autorů, které jsme milovali. Napadlo mě, že napíšu knihu, která se bude jmenovat Středoevropanka a Ludva Bednář na to řekl: “No to ale bude blbost.” Byl z redakčních porad Střední Evropy pořádně vytrénovaný ke kritickému myšlení. Z té doby také pochází věta: “Nemysli si, že když tě seznamuju se samýma chytrýma lidma, že jsi sama chytrá!”

To byly taky časy Jilské, popíjení a diskusí s Nikolajem Stankovčem, zatímco největší žijící český básník Jirous vysypával popelníky, utíral stoly a vařil od půlnoci do rána polévku. V Pragensiích jsme s Vlasou Třešňákem a Honzou Patočkou jednou snědli napůl syrové kuře a když jsme sbírali po stole kosti, jednu tenkovou kostičku jsem opřela o popelník a Vlasta řekl “Típni to!”

Víra, svoboda projevu a laskaví lidé

Do kláštera k Opaskovi se hrnuli mladí konvertité Bohumil Pečinka a Pavel Vondráček. Pavlova bratra Davida jsem seznámila s Milanem a prostředím Střední Evropy, za což mi slíbil napsat věnování do knihy. Vyrůstali jsme v bezbožné společnosti a najednou tu byli lidé, kteří byli věřící takovým skromným a nenápadným, způsobem. Jako třeba Ivan Medek, kterého jsem urazila v LN a on mi to nikdy nedal najevo a vždy se tvářil stejně zdvořile a pokaždé se ptal na podvraťáka Dolfiho, kterého jsem našla, když jsme šly s Milanovou družkou Líbou z hospody. Byl to svět, kde žila katolická církev, husiti, exulanti, ateisti, sudetští Němci, šlechta, umělci, blázni a underground ve svornosti, nikdo si nikoho nevyndával z přátel na Facebooku a všichni byli ještě plní radosti, naděje a chuti cestovat a číst a poslouchat to, co dřív nemohli.

Společně s Dušanem Šrámkem a Bohumilem Pečinkou jsme se pokoušeli dostat z vězení člověka, který tam podle nás být neměl a s Nikolajem Stankovičem a ostatními jsme se snažili obnovit VONS. Scházeli jsme se a četli dopisy od lidí, které chytila policie uprostřed hluboké noci s deseti televizory a pěti ledničkami a oni se hájili, že jsou nevinní a stala se jim křivda. Byly to taky časy Českého deníku a Respektu. Skrz Honzu Patočku a Pavla Šafra mohli lidé z okruhu Střední Evropy konečně publikovat v novinách své názory, vznikla také Petice Smíření 95. V Masné úřadoval Boban Roztočil ve svém antikvariátu s vycpaným tygrem a živým třínohým kocourem, kterého jsem mu věnovala a oceňoval knížky podle toho, jak se mu líbily. Nejcennější byla rakousko-uherská a židovská literatura, první vydání Kundery ohodnotil na dvacetikorunu.

Rudolfa Kučeru široká veřejnost asi příliš nevnímala, možná ho sem tam zaregistrovala v televizi. Jeho práce ale významně ovlivnila čtenáře, studenty i mnoho dalších lidí. Dřív jsem litovala, že jsem nepotkala v kavárně Arco Kafku, Broda nebo Hermanna Brocha. Narodila jsem se prostě v jiné době. Život kolem Střední Evropy, Panevropské unie, Opus bonum, Anastáze Opaska a všech těch ostatních milých, laskavých a inteligentních lidí mi to vynahradil. Možná že očima vzpomínek nebo pokročilým věkem už člověk vidí všechno idyličtěji. Rozhodně to ale byla doba, kdy neexistovaly nenávistné diskuse na internetu, TV NOVA, TV Barrandov, ani Miloš Zeman na Hradě.

Byla to šťastná doba.

Další komentáře od Moniky Le Fay:

Stát, kde se xenofobie nazývá zdravým rozumem

Václavské náměstí v Praze

Dřív to bylo jednoduché. Byli jsme MY a byli ONI. My jsme chtěli poslouchat zápaďáckou hudbu, zprávy z Vídně a Mnichova, nosit dlouhé vlasy a džíny, kouřit americké cigarety. Jediné oč nám šlo, kromě možnosti cestovat, jíst, pít, poslouchat a číst, co chceme, byla SVOBODA. Říkat co si myslím, stěhovat se kam chci, jít kam potřebuju. Dnes to vlastně zní až neuvěřitelně a nepředstavitelně pro někoho, kdo to nezažil. SVOBODA konečně si přečíst Junga, vidět naživo Cohena a jít do kina na Bergmana.

SVOBODA znamenali lidé, kteří žili v demokracii, hájili lidská práva a mohli svobodně mluvit. Nebo žili v totalitním systému a svůj názor říkali taky. Ekologové, katolíci, levičáci, máničky, umělci, kněží bez souhlasu, filozofové z kotelny, bez ohledu na náboženství, původ, nebo stranu, žili v paralelním svobodném světě. ONI byli všichni ti, kteří tomu bránili.

Po sametové revoluci se najednou octli ve svobodě úplně všichni, nejen MY, ale také ONI – ti, kteří o ni nestáli, nebo se jí báli. Najednou každý mohl říkat a dělat, co chtěl. Pravda a láska vítězila nad lží a nenávistí, nebo se to alespoň chvilku zdálo. Potom zemřel Václav Havel a Karla Schwarzenberga nevybrali na Hrad a od té doby to šlo všechno tak nějak z kopce.

Mezi čelními politiky už nikdo nereprezentuje ideály 17. listopadu

Příslušnost ke komunistické straně nevadí, StB nebyla jen zlá, ale byla také dobrá, rasismus už není něco opovrženíhodného a xenofobie se nazývá zdravým rozumem. Z kanálů vylezli lidé, kteří reprezentují tu nejodpudivější část novodobé české historie. Vyčuranost, zloba, nenávist vůči odlišnosti a zbabělost se pomalu mění v téměř ctnost.

Existuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu a v parlamentu sedí komunisté, kteří chtějí řídit vládu.
Souhlas s komunistickou ideologií, která je stejně zločinná jako nacismus, není překážkou k tomu být prezidentem.
Estébáctví, udavačství, malost a přizdisráčství je devizou, která se dá zúročit v křesle premiéra.

V čele Sněmovny, Senátu, Hradu a Strakovy akademie neexistuje člověk, který by ztělesňoval ideály 17. listopadu. Není tu vůbec nikdo a je to velké a děsivé ticho. Kdo je dnes ještě přesvědčený o tom, že jsou věci, pro které stojí za to trpět a že život ve lži nemá smysl?

Jsme národem Komenského, nikoli Zemana a Babiše

Mnoho lidí se dnes, jako dřív, věnuje jiným věcem než politice. Studují, cestují, podnikají, starají se o rodinu a své blízké, věnují se dětem a jejich vzdělávání. Hodně lidí se angažuje v charitě nebo pomoci potřebným. Někteří se stáhli do ústraní. Část nespokojených si vydobyla svůj prostor na internetu a pokoušejí se probudit občanskou společnost. Je potřeba, aby ta mlčící většina, která nikde není moc vidět a slyšet, znovu dostala slovo.

Nechci se stydět za to, že jsem Češka. Pro mě český národ znamená Chelčický, Komenský, Němcová, Janáček, Čapek, Jesenská, Mašín, Balabán, Morávek, Kubiš, Pitter, Šimková, Vacková, Palach, Opasek, Kryl, Havel a mnoho dalších, na které člověk může být pyšný. Nejsme národem Miloše Zemana a Andreje Babiše, stejně jako jsme nebyli národem Klementa Gottwalda, nebo Gustáva Husáka. Musíme doufat, že se takhle doba temna nad námi přežene jako dětská nemoc demokracie a brzy zmizí.

Další komentáře od Moniky Le Fay:

loading
×