decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Žena v domácnosti během úklidu ujde 2 kilometry

Dnes jsem nemusela doprovodit dceru do školy, takže když odjela, jsem si řekla, že trochu uklidím. Sice jen kuchyň a jeden pokoj, ale něčím se začít musí. Uvařila jsem si kafe, seděla u počítače, poslouchala Parov Stelar a Věru Bílou, uvařila si další kafe, mluvila s lidmi, vařila oběd, trochu žehlila a věšela prádlo a sem tam přešla z kuchyně do pokoje a nazpátek. Pak jsem si všimla, že mám u sebe pořád mobil, tak jsem se chtěla podívat, kolik kroků jsem tím popocházením ušla. Celkem 2 kilometry. Tak až se příště někdo bude ptát, co dělají ženy v domácnosti?

Žena v domácnosti během úklidu ujde 2 kilometry

Další komentáře od Moniky Le Fay:

Strach ze života jako by patřil k symptomům doby. Ale…

Dívka

Dvakrát jsem zažila, jaké to je, přivést na svět dítě a byl to jeden z nejzázračnějších zážitků. Srovnatelný s tím, když jsem jela po dálnici do Prahy a celou cestu plakala, protože jsem se právě stala potřetí matkou.

Dvakrát se nám narodila nechtěná štěňata, jednou tak, že v noci dítě ucítilo na noze, že tam někdo leží a kníká. Sundávala jsem ze štěňátek plodový obal a dýchala jim z úst do úst. V jednom případě došlo k početí proto, že fenka, kterou jsem měla na vodítku, se schovala pod mou sukni dlouhou až na zem a zploditel psích potomků tam za ní na půl pikosekundy pronikl. Život se prostě nedá zastavit.

Taky u nás doma kamarádka Katka odoperovala na stole psa a na lince kocoura. Jednoho z mnoha psů, které jsme měli, jsem sama utratila, abych ho ušetřila trápení a jiného jsem doprovodila ke smrti.

Byla jsem u toho, když mi blízký člověk umřel v náručí a byl to jeden z nejsilnějších zážitků. Jako návštěva Terezína, nebo Let u Písku, kde jsme hledali hroby mrtvých dětí, které se tam narodily.

V poslední době neustále narážím na lidi, kteří se bojí života. Mají strach z porodů, aby se jim nenarodilo dítě, které nebude stoprocentně dokonalé, děsí se koupit mazlíčka, aby neumřel, mají fóbii ze stárnutí a neustále se nějak vylepšují. Jejich jediným zájem je: co nejlépe vypadat, nepřijít do kontaktu s ničím živým, nebo nepředvídatelným, co nelze mít pod kontrolou, a pokud možno se u toho neušpinit. Strach ze života jako by patřil k symptomům doby.

Od počátku věků se rodila novorozeňata, která byla nedokonalá. Lidé se vraždili, trpěli, stárli, a byli přítomni tomu, když trpěli a stárli ostatní. Mnoho dětí zemřelo, aniž by se dožilo dospělého věku. V některých zemích světa je to tak stále. Po každé válce ale vždycky nakonec přijde mír, každé utrpení někdy skončí, dveře vězení a táborů se otevřou. Nakonec vždycky zvítězí život a v tom je naděje a útěcha. Schovávat se před životem neznamená nic jiného, než se pomalu přiklánět na stranu smrti.

Další komentáře od Moniky Le Fay:

Vtip pro lidi, kteří věří na geny

Děti

Fascinuje mě, jak jsou někteří lidé posedlí geny. Pro takové platí známý vtip:
– Pánové, co byste doporučili matce, která čeká sedmé dítě s alkoholikem, sama má syfilis a některé z jejich dětí se narodily hluché, slepé nebo mentálně retardované?
– Samozřejmě potrat.
– Tak to byste zabili Beethovena.

Nevíme sice přesně, jak to bylo s Ludwigem. Ale pravda je, že jeho otec byl notorický alkoholik, tyran a despota a matka trpěla tuberkulózou. Měli spolu sedm dětí, z nichž většina se nedožila dospělého věku.

Naproti tomu takový Charlie Chaplin se narodil v kočovném voze rodičům, kteří měli romské předky (matka byla zvaná cikánská královna). Jeho původ dodnes není úplně jasný. Co je ale zřejmé, že otec alkoholik rodinu opustil a matka brzy skončila v blázinci. Charlie i s bratrem Sydneym žili v nepředstavitelné bídě a osamění. Když jsem Chaplinovy vzpomínky četla ještě jako dítě (byla to jedna z opravdu velkých a tlustých knih, co jsem přečetla), působilo to na mě jako příběh z Charlese Dickense.

Chaplin i Beethoven mě prováděli celým mým dětstvím, jako takový závan čerstvého vzduchu proti povinným nástěnkám, kreslení paláců, chýší a milicionářů a oslavám VŘSR, i když “Pro Elišku” jsem se nikdy pořádně hrát nenaučila.

Lidem, kteří věří na geny, bych možná doporučila začít víc číst.

Další komentáře od Moniky Le Fay:

Smrt Rudolfa Kučery mě vrátila o 30 let zpátky

Smrt Rudolfa Kučery, politologa a historika, mě vrátila třicet let v čase nazpátek. do časů Střední Evropy a Panevropské Unie. Díky němu jsem v Mnichově poprvé uviděla opravdové sudetské Němce a zažila Bernda Posselta, jak při oslavě svých narozenin v Jilské čural na kanálek jako všichni ostatní, protože u monarchistů měli jen jednu toaletu a ta byla pouze pro dámy. Jezdili jsme do Poběžovic a Budějovic,natočila jsem rozhovor s Ottou Habsburským a objevila lidi jako páter Anton Otte, sudetský kněz, který později křtil jednoho z mých synů. Němec, jemuž Češi zabili tátu a on celý život Čechům pomáhal.

Václavské náměstí v Praze

V garážích Střední Evropy se kupily haldy časopisů,. které Rudolf s přáteli neúnavně vydával, spolu s knihami, a také filozofické spisy z Oikoymenh od Aleše Havlíčka, které už nebylo kam dávat. Rudolf Kučera se vždycky ve správnou chvíli někde objevil, po celých třicet let co jsem ho měla možnost potkávat, vždy stejně klidný, usměvavý a tichý, s obří hlavou plnou myšlenek.

Kdo (ne)vydržel do zavíračky a kde spal Kryl

Přes redaktora ze Svobodné Evropy Milana Kubese byla Evropa Střední propojená s Opus bonum. Schůze se konaly různě, nejčastěji ve štamtyši U Bojovníků, v hospodě u Rudolfina, nebo v břevnovském šenku. Po smrti Anastáze Opaska se konaly už jen v šenku. Ivan Medek a převor Siostrzonek většinou nevydrželi do zavíračky, dali si pár panáků a šli domů. Milan, Martin Štumpf a já jsme vydrželi vždycky do konce a zažili spoustu veselých příhod, jako když jsem v domnění, že nedělám nic špatného vypila pět svařáků a nato se zhluboka napila svěcené vody. Jednou jsme s Milanem zapíjeli pohřeb a Milan spadl ze schodů a zlomil si ruku. Martin Štumpf zase v pozdějších letech stával ve dveřích Tereziánského sálu a volal své urážky na nové předsednictvo OB, kam jsme už nepatřili. Jeho pověstná věta byla “Smrt Spartě a komunistům zvlášť!”

U Štumpfů doma spával vždycky Kryl, když přijel do Prahy a jeho sestra se v exilu přátelila s Opaskem. Opaskovi nejbližší lidé kromě nás, výboru OB, byla také samozřejmě Helena Medková a Josef Topol se ženou Jiřinou. Milan Kubes neustále dodával přísun nových lidí a spousta lidí se kolem něj srocovala, takže dělal v podstatě to co Rudolf Kučera časopisy a knihami a Anastáz Opasek hlásáním evangelia – propojoval lidi mezi sebou a nenápadně je vzdělával. Společnost kolem Střední Evropy, Panevropské Unie a Opus bonum se prolínala, takže redakční porady poté co Rudolf Kučera šel domů, končily pokaždé v hospodě, kde jsem se marně snažila držet krok se zasloužilými bojovníky a lidmi jako Emanuel Mandler a Jan Rejžek.

Redakční duch Střední Evropy Luděk Bednář běhal s časopisy po Praze a dával dohromady ty, kteří se neznali a jeho záběr sahal od Sikorského přes Fandu Pánka až k Jarmilce Bělíkové. Dodnes schraňuju stará čísla Střední Evropy doma, i když je nemám kam dávat. Párkrát jsem tam taky něco napsala.

Havel na Hradě a nejlepší večírky s Poláky

Ještě nedávno jsme měli problém naladit si RFE a teď jsme seděli po půlnoci u Karla Moudrého v jeho bytě na Malostranském náměstí. Na Hradě úřadoval Václav Havel a my jsme lehkověrně koncert Plastiků skoro celý strávili na chodbě povídáním, jako by to bylo úplně běžné, slyšet z Hradu proroctví o tom, že “my žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám”. Taky jsme si nedokázali představit, že za pár let tam bude hrát Pavel Bartoň a v rámci udělování státních vyznamenání budou vystavovat kožichy z mrtvých těl zvířat.

Praha byla plná cizinců a nejlepší večírky byly samozřejmě vždycky s Poláky. Z jednoho takového jsem přišla rovnou na autobus do Vídně, kam jsme s Jindřichem Šídlem jeli za prací. Vídeňáci mě díky tomu, že jsem celou cestu spala, otipovali místo novinářky na manželku, takže zatímco Jindřich se účastnil programu, já jsem byla s ostatními manželkami v kavárně u Sachra a na koncertě Vídeňských filharmoniků, jako v nějaké povídce starých středoevropských autorů, které jsme milovali. Napadlo mě, že napíšu knihu, která se bude jmenovat Středoevropanka a Ludva Bednář na to řekl: “No to ale bude blbost.” Byl z redakčních porad Střední Evropy pořádně vytrénovaný ke kritickému myšlení. Z té doby také pochází věta: “Nemysli si, že když tě seznamuju se samýma chytrýma lidma, že jsi sama chytrá!”

To byly taky časy Jilské, popíjení a diskusí s Nikolajem Stankovčem, zatímco největší žijící český básník Jirous vysypával popelníky, utíral stoly a vařil od půlnoci do rána polévku. V Pragensiích jsme s Vlasou Třešňákem a Honzou Patočkou jednou snědli napůl syrové kuře a když jsme sbírali po stole kosti, jednu tenkovou kostičku jsem opřela o popelník a Vlasta řekl “Típni to!”

Víra, svoboda projevu a laskaví lidé

Do kláštera k Opaskovi se hrnuli mladí konvertité Bohumil Pečinka a Pavel Vondráček. Pavlova bratra Davida jsem seznámila s Milanem a prostředím Střední Evropy, za což mi slíbil napsat věnování do knihy. Vyrůstali jsme v bezbožné společnosti a najednou tu byli lidé, kteří byli věřící takovým skromným a nenápadným, způsobem. Jako třeba Ivan Medek, kterého jsem urazila v LN a on mi to nikdy nedal najevo a vždy se tvářil stejně zdvořile a pokaždé se ptal na podvraťáka Dolfiho, kterého jsem našla, když jsme šly s Milanovou družkou Líbou z hospody. Byl to svět, kde žila katolická církev, husiti, exulanti, ateisti, sudetští Němci, šlechta, umělci, blázni a underground ve svornosti, nikdo si nikoho nevyndával z přátel na Facebooku a všichni byli ještě plní radosti, naděje a chuti cestovat a číst a poslouchat to, co dřív nemohli.

Společně s Dušanem Šrámkem a Bohumilem Pečinkou jsme se pokoušeli dostat z vězení člověka, který tam podle nás být neměl a s Nikolajem Stankovičem a ostatními jsme se snažili obnovit VONS. Scházeli jsme se a četli dopisy od lidí, které chytila policie uprostřed hluboké noci s deseti televizory a pěti ledničkami a oni se hájili, že jsou nevinní a stala se jim křivda. Byly to taky časy Českého deníku a Respektu. Skrz Honzu Patočku a Pavla Šafra mohli lidé z okruhu Střední Evropy konečně publikovat v novinách své názory, vznikla také Petice Smíření 95. V Masné úřadoval Boban Roztočil ve svém antikvariátu s vycpaným tygrem a živým třínohým kocourem, kterého jsem mu věnovala a oceňoval knížky podle toho, jak se mu líbily. Nejcennější byla rakousko-uherská a židovská literatura, první vydání Kundery ohodnotil na dvacetikorunu.

Rudolfa Kučeru široká veřejnost asi příliš nevnímala, možná ho sem tam zaregistrovala v televizi. Jeho práce ale významně ovlivnila čtenáře, studenty i mnoho dalších lidí. Dřív jsem litovala, že jsem nepotkala v kavárně Arco Kafku, Broda nebo Hermanna Brocha. Narodila jsem se prostě v jiné době. Život kolem Střední Evropy, Panevropské unie, Opus bonum, Anastáze Opaska a všech těch ostatních milých, laskavých a inteligentních lidí mi to vynahradil. Možná že očima vzpomínek nebo pokročilým věkem už člověk vidí všechno idyličtěji. Rozhodně to ale byla doba, kdy neexistovaly nenávistné diskuse na internetu, TV NOVA, TV Barrandov, ani Miloš Zeman na Hradě.

Byla to šťastná doba.

Další komentáře od Moniky Le Fay:

- PAGE 1 OF 2 -

Next Page ⇀

loading
×