decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Klausovic nacionalistická partaj má na Sněmovnu

Klausovic nacionalistická partaj může získat 10 %

Prostor pro silnou nacionalistickou partaj s dvouciferným výsledkem tady je. Ten vítr chlapáckého nacionálního populismu táhne Evropou a ve většině zemí se už zahnízdil, takže je spíš otázkou, proč Čechy mají zpoždění. Chybí jim vůdce. Tématu se v Čechách dosud k obveselení zahraničních komentátorů chytaly jen tak bizarní postavičky, jako:

  • poloviční Asiat, brojící za národní myšlenku “Buďme Čechy!” a zároveň ve svém e-shopu propaguje set na sushi
  • entomolog chlubící se sexem s romskými prostitutkami,
  • zjemnělý metrosexuál, snažící se udělat dojem na drsné dělníky odstínem svého saka a kravaty,
  • “pravicový” sociolog v brejlích prvorepublikového účetního, snažící se tutéž skupinu ohromit svým titulem a jakýmisi pseudovědeckými povídačkami o sociologii,
  • další muž s křečovitou image “vědce”, který se snaží nacionalistickou scénu uchvátit ze zahraničí pomocí jakési teorie “Paretova pravidla”
  • žena s tak přehnaným sebevědomím a pichlavým vystupováním, kterou by nikdo z šovinistických národoveckých chlapáků asi mít doma nechtěl, a to ani ve svých vlhkých snech o dominách a S-M salónech
  • zbankrotovaný dlužník s kvérem u pasu a boxerským obličejem, co se pomalou školní dikcí snaží vzbudit dojem “slušného člověka”, který si tu kravatu uvázal docela sám.

Otec je váhavý a syn slabý, ale dohromady by uspěli

Před lety jsem psal, že Klaus jako jediný by to mohl dát. On se sice tehdy nerozkýval, ale v tandemu se svým synem by to pořád platilo. Nikdo jiný mě v Čechách nenapadá, VKml na to sám nemá, ale tandem Klaus&Klaus na sjednocující vůdcovskou roli nacionalistických populistů mají. Pokud se do toho pustí skutečně oba.

Jeden pikantní detail – VKml začíná obvykle dobře, pak ho ve zlém doslova vyhodí: PORG – vzestup, skandální vyhazov, 1. manželství – bouřlivý rozchod, 2. manželství – pověsti o fackách, divoký rozchod, ODS – vzestup, po třech letech skandální vyhazov. Odkud ho nevyhodili jsou jen organizace, které si založil sám, jako třeba ten šachový spolek. Jeho vlastní soukromá strana (do které se už skromně najmenoval sám předsedou, jakoby neměla mít nějaké stanovy a demokratické procedury) bude asi něco podobného. Netuším, jestli v ní bude neloajální straníky fackovat jako za slavných časů Miroslav Sládek, ale v každém případě to vypadá na pěkně dusný diktatorship, vzhledem k tomu, že taková konfliktní povaha bude neodvolatelná a bude vlastně duší a tváří celého projektu.

Jeho otec, který – ač si o něm můžeme myslet cokoli – má jistě o dvě třídy státničtější formát i vystupování, jej v rámci sebezáchovy projektu bude jistě korigovat a mírnit největší výstřelky. Nicméně i tak zůstává otázka – co by motivovalo nějaké vážnější sebevědomější osobnosti s ním dlouhodoběji vydržet?

Návrat v Orbánově stylu asi nehrozí, ale lepší něco než nic

Takže to zatím vypadá na klasickou šablonu – Vůdce, … a zástup bezejmenných tváří, od kterých se čeká jen poslušnost. To na masový úspěch není.

Klaus starší snil dlouhá léta o come-backu v Orbánově stylu. To se mu nedovedlo, ODSka se mu vymkla z rukou, a to i na druhý pokus, když do ní poslal svého syna. Že by se mu s novou, znovu od píky zakládanou partají nějaký velkolepý návrat mohl podařit, lze oprávněně pochybovat. Nicméně lépe něco než nic. Šanci dostat takovou partaj alespoň do Sněmovny rozhodně má.

Redakční poznámka: Vít Kučík svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Víta Kučíka:

Sociálně-tržní ekonomika vyhrála. Teď řešíme identitu

Sociálně-tržní ekonomika vyhrála. Teď řešíme identitu

Co mají společného:

  • islamistická radikální hnutí (ISIS, Al Nusrá, Muslimské bratrstvo)
  • podpora tureckého venkova a menších měst Erdoganovu náboženskému konzervativismu
  • hnutí #meetoo sexuálně atakovaných žen
  • vyrojivší se zpovědi zneužívaných dětí (M. Jackson),
  • genderové debaty okolo druhů pohlaví (kolik máme pohlaví?)
  • debaty ohledně nižšího příjmu žen oproti mužům
  • hnutí za “ochranu tradiční rodiny tvořené jedním mužem a jednou ženou”
  • debaty ohledně adopcí dětí homosexuály či odebírání dětí státem
  • válka o Trumpova kandidáta na soudce Nejvyššího soudu Bretta Kavanaugha?

Nejsou to ekonomická témata. Přesto jsou tím hlavním, co hýbá emocemi široké veřejnosti.

Přes století byla veřejná debata přehledně rozdělena na do pravo-levého bipólu, a zabývala se ekonomickými otázkami: rozdělení bohatství, třídní boj, dělnická práva, výše daní, sociální spravedlnost, svobodný trh, státní regulace.

Příčina současného zmatku v rozdělení na pravici a levici není v tom, že tradiční strany “zklamaly”, že se “obsahově vyprázdnily”, že jsou “všechny zkorumpované”. Příčina je v tom, že samotné ekonomické téma po vice než století našlo své řešení, rovnováhu ve formě sociálně-tržního systému, se kterým už není možno radikálně nic dělat. Snižovat daně zásadně nelze, protože lidé se nechtějí vzdát sociálního polštáře. Zásadně je zvyšovat a centralizovat ekonomiku také ne, protože socialistický experiment dostatečně ukázal svou neefektivitu. Proto je tradiční levice nevěrohodná, protože samotný leitmotiv třídního boje je nevěrohodný. Proto je tradiční pravice nevěrohodná, protože před volbami slibuje nízké daně a štíhlý stát, ale po převzetí vlády daně zvyšuje stejně jako levice, nemá ostatně jinou možnost.

Ekonomické problémy jsou a budou, ale celá ta otázka ustupuje do pozadí. Derou se na povrch kulturní témata – kdo jsme? Odkud pocházíme, jaké jsou naše kořeny? Co je člověk vůči zvířatům, a co jsou zvířata vůči lidem? Co je to muž, žena, dítě, co je odlišuje, v čem jsou stejní? Co je to rodina, kdo ji tvoří? Jakou roli má žena a jakou muž vůči sobě a vůči společnosti? Co je to život a co není? Kdy začíná a kdy končí?

Překvapivě se ukazuje, že odpovědi na tyto zdánlivě banální otázky nejsou zdaleka tak jednoduché a samozřejmé. Že jsou propojené. Ke zdánlivě jednoduché otázce “na kolik pohlaví se dělí člověk?” je siamsky přivtělena otázka “co je to žena?”, a pokud se komplikuje odpověď na druhou, dostává se ihned do nesnází odpověď i na prvou otázku.

Překvapivě se ukazuje, že tyto kulturní metaotázky jsou podstatou ryze politických, bezpečnostních či dokonce vojenských fenoménů současnosti, jako je třeba ISIS a islamistický radikalismus. Neboť čim jiným je zoufalý boj o získání moci a nastolení islámského práva sharia, než bojem o mocenské ukotvení tradiční podoby rodiny, tradiční role ženy v ní, tradičních kulturních vzorců vůči cizím vlivům a trendům? Všimněme si, že kolem tématu role ženy a podoby rodiny se točí celý islám i jejich radikální, islamistické výklady.

Ale nejen islám, téma je stejně důležité i pro Západ, od feminizujících liberálů po křesťanské konzervativce. Téma života (potraty) a uchování tradiční rodinných hodnot měly svůj podstatný díl na překvapivém zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA. Američtí křesťanští fundamentalisté pochopitelně věděli, že prostopášný Trump je všechno jiné, než ctnostným křesťanem, ale po létech zklamání z neplnění slibů umírněnými republikány uvěřili, že tento padouch svoje radikální sliby splní. A on jim Kavanaugha prosadil.

Rozruch okolo chlapců M. Jacksona a zpovědí  #metoo ovšem ukazuje, že stejně dramatický důraz na kulturní témata klade opačná strana pólu. A také to, že tento trend není uzavřen do hranic jednoho státu, že má vskutku globální charakter.

Levice a pravice jsou věčné. Žijeme však v mimořádné době přelomu, kdy se jejich význam nalévá jiným obsahem. Se stále více kulturní, než ekonomickou příchutí.

Redakční poznámka: Vít Kučík svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Víta Kučíka:

Kořeny amerického izolacionismu sahají až do 80. let

“Prezident Trump žádá Evropu, aby si převzala 800 džihádistů, které jeho jednotky drží v zajetí, jinak je pustí na svobodu”. “Výborně,” mohl by reagovat Macron nebo Merkelová, “my je tedy převezmeme, a obratem je vysadíme před nějakou americkou ambasádou…”, kdyby chtěli přejít do stejně obhroublé, hospodské vyděračské tóniny, jako Trump a připomenout mu události v Keni a Tanzanii v srpnu roku 1998.

USA

Když se oprostíme od konkrétních Trumpových sprostot, které vyvěrají z jeho chvastounského naturelu, jsme jen u dalšího symbolu amerického izolacionismu, který má hlubší kořeny a s Trumpem souvisí jen málo.

Vítězství liberálního kapitalismu nad komunismem

Období amerického izolacionismu nastoupilo už v druhé polovině Bushova mandátu, když se začala vléci druhá válka v Iráku. Ale ani válka v Iráku nebyla jeho příčinou, jen spouštěčem. Nejhlubší příčinou amerického stahování ze scény bylo Reaganův nebývalý triumf nad sovětským komunismem, jeho morální kolaps a celosvětové triumfální vítězství liberálního universalismu.

Vše se zdálo jasné, liberální kapitalismus ukázal svoji neoddiskutovatelnou převahu, každé další vítězství nad zbytky těch, kteří to ještě odmítali vzít na zřetel, muselo být automatické a jasné. Jako první válka v Zálivu na osvobození Kuvajtu. Jako trestní akce proti Miloševičovu režimu, který decimoval kosovské Albánce.

Tam, kde cítíme jasnou morální i vojenskou převahu, tam chceme jen rychlá a hladká vítězství, žádné velké oběti a táhlé neurčité trable.

Už Obama vyhrál díky slibu, že stáhne vojáky

Když Al Kaida zaútočila na new-yorkské mrakodrapy, byla Bushova popularita na vrcholu, Američané byli jednotní ve vůli platit velké vojenské akce daleko ve světě. Když se za pár let i po rychlé porážce Saddámova režimu irácká okupace táhla a oběti šli do tisíců, jeho popularita šla na minimum a veřejné mínění se definitivně změnilo. Unaveni morálním vítězstvím už nechtělo bojovat, nechtělo obětovat, chtělo se stáhnout na dlouhou dobu do své pevnosti. Izolacionismus.

Dnes se zapomíná, že Barack Obama vyhrál už svůj první mandát slibem, že stáhne své vojáky z Iráku a Afghánistánu. Už on byl izolacionistickým prezidentem, který započal proces stahování se ze světové scény, byť mu to aktuální situace na bojišti příliš neumožňovala, a tak musel dočasně stavy vojsk v Iráku i Afghánistánu navyšovat. Nakonec jich ale podstatnou část stáhl (za což se opět stal terčem kritiky, neboť tím nechtěně umožnil vznik Islámského státu, ale to je jiná kapitola). Do zásahu v Libyi se nechtěl zapojit vůbec, do akce ho okrajově stáhla neschopnost Británie s Francií věc dokončit sami. Obama by bez slibu stahování nevyhrál volby, ta vůle po ústupu ze světové scény rezonovala hlouběji ve společnosti. Obama se ji podvolil relativně s rozumem a jistou grácií.

Donald Trump daný trend jen výrazně prohloubil. Bez ještě ostřejších izolacionistických slibů (zastavení migrace, odstoupení od globálních ekologických projektů, vojenské stahování) by opět nevyhrál volby. Současnou izolacionistickou tendenci nevytvořil Trump, on se ji opět podvolil, a to stylem pivovarské dogy, která z ní urve co se dá pro růst své osobní popularity.

Americký izolacionismus předcházel světovým válkám

Velké stahování se USA ze světové scény se událo ve 20. století dvakrát. V obou případech následovala světová válka, která chtě-nechtě Ameriku vtáhla zase zpět a ona za to musela zaplatit mnohonásobně krvavější cenu. Proto byla politika izolacionismu odsouzena jako nebezpečně škodlivá a Američané se po dlouhé půlstoletí angažovali daleko za svými hranicemi, primárně nikoli z altruismu po prospěch lidstva, ale pro prospěch svůj, protože i nesmírně drahý PAX Americana, světový mír, byl pro ně lepší a levnější alternativou, než Mundi BELLUM, svět zmítaný válkami a velkými konflikty.

Před dvěma dekádami se však americké veřejné mínění zásadně změnilo. Po velkém morálním vítězství (a dalším desetiletí setrvačnosti, kdy si jej levně užívalo) si už reálně neumí představit tu alternativu Mundi BELLUM, to strašné utrpení, které je vtáhne do víru ať chtějí či ne, a kterému se vyplatí předcházet i drahými a nepříjemnými operacemi daleko v zámoří.

Na přelomu 40. a 50. let vymysleli Marshallův plán pro půl kontinentu, stavěli desítky základen a trénovali v nich statisíce svých vojáků proti potenciálně pětimilionové komunistické armádě. Dnes je problém s osmi stovkami odzbrojených desperátů, které vyhrožuje pustit na své spojence.

Skoro se ani nechce myslet, co se zase musí stát, aby se americká veřejná nálada změnila.

Redakční poznámka: Vít Kučík svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Víta Kučíka:

Mechanické zákony diktatury, aneb co čeká Madura

Když demokratický vůdce dosáhne nadpoloviční podpory voličů, může vládnout v liberálním systému dvě, maximálně tři volební období, než začne ztrácet oblibu, protože veřejné mínění je emoce, která je nestálá, a nelze ji natahovat donekonečna. Liberální systém je založen na emoci. V tom je celá jeho sláva i slabost, je to systém, který pravidelnými volbami umožňuje kopírovat emoce společnosti.

Maduro

Autoritativní režim, opřený o většinu

Někteří demokraticky zvolení vůdci, disponující nadpoloviční sympatií veřejnosti, neodolají pokušení si svoji vládu prodloužit. Tím, že si oblibu “pojistí”, resp. oslabí místa, odkud se šíří kritika a neobliba. Vzniká autoritativní režim. Jeho podstatou je, že většina různě šikanuje menšiny. Autoritář se snaží udržet svoji většinu, což je vzhledem k nestálosti lidských emocí problém, který ho nutí ke střídání populistických témat tak, aby těsnou nadpoloviční většinu zaujaly. Těch témat se nedá vymyslet mnoho, jsou to pořád stejné varianty na národovectví a různé fobie z toho či onoho. Autoritář postupně likviduje liberální mechanismy, které umožňují menšinám promlouvat do společných věcí (a stávat se většinami), přesto se stále opírá o většinu nebo většinovou sílu společnosti. To je případ Putina, Orbána, Erdoğana, a pod.

Diktatura menšiny, utlačující majoritu

Další fází je diktatura menšiny. Autoritativní režim z dlouhodobého hlediska nevede k optimálním výsledkům (nejlépe se to projeví v něčem snadno měřitelném, jako je třeba ekonomika nebo vojenská konfrontace), a i přes to, že ovládá media, soudy, instituce i páteřní ekonomiku. Když to začnou vnímat masy ve svém každodenním životě, režim ztrácí sympatie většiny. V tomto okamžiku autoritář buď padá anebo se mění v diktátora, a svůj režim drží u moci pomocí silové represe privilegované menšiny vůči většině. Musí mít zcela pod kontrolou vše podstatné, zejména armádu, policii, největší zdroje bohatství své země. Musí permanentně eliminovat opozici už v zárodku, protože má potenciál jiskry v sudu prachu nespokojené většiny. To je případ Kima, Asada, Castra… a venezuelského Madura.

Buď svoji zemi izoluje, nebo musí jít

Zatímco Chávez se dostal k moci jako demokraticky zvolený vůdce, který se proměnil v charismatického autoritáře, opírajícího se o většinu, Maduro je diktátor, který většinu ztratil, je jen nerozhodný v užití drastičtější síly k upevnění své diktatury.

Stále nepřistoupil k rozehnání opozičního parlamentu, stále nechává otevřené hranice, stále nechává velkou část ekonomiky relativně volnou (což má za následek hyperinflaci), místo aby zavedl centrálně řízenou izolovanou chudobu, jako na Kubě. Jeho tajná policie dosud nezačala masově zatýkat a likvidovat jakékoli projevy neloajality (Asad, Iran), což je jediný osvědčený silový recept na eliminaci masových demonstrací.

Maduro přešlapuje, a to ho bude možná stát krk. Zákony diktátorské mechaniky jasně říkají, že buď se stane plnokrevným diktátorem izolované, brutálně disciplinované země (s podporou Ruska a Číny, pokud USA budou natolik slabé, že to připustí), nebo bude muset jít.

Redakční poznámka: Vít Kučík svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Víta Kučíka:

- PAGE 1 OF 2 -

Next Page ⇀

loading
×