decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Kořeny amerického izolacionismu sahají až do 80. let

“Prezident Trump žádá Evropu, aby si převzala 800 džihádistů, které jeho jednotky drží v zajetí, jinak je pustí na svobodu”. “Výborně,” mohl by reagovat Macron nebo Merkelová, “my je tedy převezmeme, a obratem je vysadíme před nějakou americkou ambasádou…”, kdyby chtěli přejít do stejně obhroublé, hospodské vyděračské tóniny, jako Trump a připomenout mu události v Keni a Tanzanii v srpnu roku 1998.

USA

Když se oprostíme od konkrétních Trumpových sprostot, které vyvěrají z jeho chvastounského naturelu, jsme jen u dalšího symbolu amerického izolacionismu, který má hlubší kořeny a s Trumpem souvisí jen málo.

Vítězství liberálního kapitalismu nad komunismem

Období amerického izolacionismu nastoupilo už v druhé polovině Bushova mandátu, když se začala vléci druhá válka v Iráku. Ale ani válka v Iráku nebyla jeho příčinou, jen spouštěčem. Nejhlubší příčinou amerického stahování ze scény bylo Reaganův nebývalý triumf nad sovětským komunismem, jeho morální kolaps a celosvětové triumfální vítězství liberálního universalismu.

Vše se zdálo jasné, liberální kapitalismus ukázal svoji neoddiskutovatelnou převahu, každé další vítězství nad zbytky těch, kteří to ještě odmítali vzít na zřetel, muselo být automatické a jasné. Jako první válka v Zálivu na osvobození Kuvajtu. Jako trestní akce proti Miloševičovu režimu, který decimoval kosovské Albánce.

Tam, kde cítíme jasnou morální i vojenskou převahu, tam chceme jen rychlá a hladká vítězství, žádné velké oběti a táhlé neurčité trable.

Už Obama vyhrál díky slibu, že stáhne vojáky

Když Al Kaida zaútočila na new-yorkské mrakodrapy, byla Bushova popularita na vrcholu, Američané byli jednotní ve vůli platit velké vojenské akce daleko ve světě. Když se za pár let i po rychlé porážce Saddámova režimu irácká okupace táhla a oběti šli do tisíců, jeho popularita šla na minimum a veřejné mínění se definitivně změnilo. Unaveni morálním vítězstvím už nechtělo bojovat, nechtělo obětovat, chtělo se stáhnout na dlouhou dobu do své pevnosti. Izolacionismus.

Dnes se zapomíná, že Barack Obama vyhrál už svůj první mandát slibem, že stáhne své vojáky z Iráku a Afghánistánu. Už on byl izolacionistickým prezidentem, který započal proces stahování se ze světové scény, byť mu to aktuální situace na bojišti příliš neumožňovala, a tak musel dočasně stavy vojsk v Iráku i Afghánistánu navyšovat. Nakonec jich ale podstatnou část stáhl (za což se opět stal terčem kritiky, neboť tím nechtěně umožnil vznik Islámského státu, ale to je jiná kapitola). Do zásahu v Libyi se nechtěl zapojit vůbec, do akce ho okrajově stáhla neschopnost Británie s Francií věc dokončit sami. Obama by bez slibu stahování nevyhrál volby, ta vůle po ústupu ze světové scény rezonovala hlouběji ve společnosti. Obama se ji podvolil relativně s rozumem a jistou grácií.

Donald Trump daný trend jen výrazně prohloubil. Bez ještě ostřejších izolacionistických slibů (zastavení migrace, odstoupení od globálních ekologických projektů, vojenské stahování) by opět nevyhrál volby. Současnou izolacionistickou tendenci nevytvořil Trump, on se ji opět podvolil, a to stylem pivovarské dogy, která z ní urve co se dá pro růst své osobní popularity.

Americký izolacionismus předcházel světovým válkám

Velké stahování se USA ze světové scény se událo ve 20. století dvakrát. V obou případech následovala světová válka, která chtě-nechtě Ameriku vtáhla zase zpět a ona za to musela zaplatit mnohonásobně krvavější cenu. Proto byla politika izolacionismu odsouzena jako nebezpečně škodlivá a Američané se po dlouhé půlstoletí angažovali daleko za svými hranicemi, primárně nikoli z altruismu po prospěch lidstva, ale pro prospěch svůj, protože i nesmírně drahý PAX Americana, světový mír, byl pro ně lepší a levnější alternativou, než Mundi BELLUM, svět zmítaný válkami a velkými konflikty.

Před dvěma dekádami se však americké veřejné mínění zásadně změnilo. Po velkém morálním vítězství (a dalším desetiletí setrvačnosti, kdy si jej levně užívalo) si už reálně neumí představit tu alternativu Mundi BELLUM, to strašné utrpení, které je vtáhne do víru ať chtějí či ne, a kterému se vyplatí předcházet i drahými a nepříjemnými operacemi daleko v zámoří.

Na přelomu 40. a 50. let vymysleli Marshallův plán pro půl kontinentu, stavěli desítky základen a trénovali v nich statisíce svých vojáků proti potenciálně pětimilionové komunistické armádě. Dnes je problém s osmi stovkami odzbrojených desperátů, které vyhrožuje pustit na své spojence.

Skoro se ani nechce myslet, co se zase musí stát, aby se americká veřejná nálada změnila.

Redakční poznámka: Vít Kučík svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Víta Kučíka:

Mechanické zákony diktatury, aneb co čeká Madura

Když demokratický vůdce dosáhne nadpoloviční podpory voličů, může vládnout v liberálním systému dvě, maximálně tři volební období, než začne ztrácet oblibu, protože veřejné mínění je emoce, která je nestálá, a nelze ji natahovat donekonečna. Liberální systém je založen na emoci. V tom je celá jeho sláva i slabost, je to systém, který pravidelnými volbami umožňuje kopírovat emoce společnosti.

Maduro

Autoritativní režim, opřený o většinu

Někteří demokraticky zvolení vůdci, disponující nadpoloviční sympatií veřejnosti, neodolají pokušení si svoji vládu prodloužit. Tím, že si oblibu “pojistí”, resp. oslabí místa, odkud se šíří kritika a neobliba. Vzniká autoritativní režim. Jeho podstatou je, že většina různě šikanuje menšiny. Autoritář se snaží udržet svoji většinu, což je vzhledem k nestálosti lidských emocí problém, který ho nutí ke střídání populistických témat tak, aby těsnou nadpoloviční většinu zaujaly. Těch témat se nedá vymyslet mnoho, jsou to pořád stejné varianty na národovectví a různé fobie z toho či onoho. Autoritář postupně likviduje liberální mechanismy, které umožňují menšinám promlouvat do společných věcí (a stávat se většinami), přesto se stále opírá o většinu nebo většinovou sílu společnosti. To je případ Putina, Orbána, Erdoğana, a pod.

Diktatura menšiny, utlačující majoritu

Další fází je diktatura menšiny. Autoritativní režim z dlouhodobého hlediska nevede k optimálním výsledkům (nejlépe se to projeví v něčem snadno měřitelném, jako je třeba ekonomika nebo vojenská konfrontace), a i přes to, že ovládá media, soudy, instituce i páteřní ekonomiku. Když to začnou vnímat masy ve svém každodenním životě, režim ztrácí sympatie většiny. V tomto okamžiku autoritář buď padá anebo se mění v diktátora, a svůj režim drží u moci pomocí silové represe privilegované menšiny vůči většině. Musí mít zcela pod kontrolou vše podstatné, zejména armádu, policii, největší zdroje bohatství své země. Musí permanentně eliminovat opozici už v zárodku, protože má potenciál jiskry v sudu prachu nespokojené většiny. To je případ Kima, Asada, Castra… a venezuelského Madura.

Buď svoji zemi izoluje, nebo musí jít

Zatímco Chávez se dostal k moci jako demokraticky zvolený vůdce, který se proměnil v charismatického autoritáře, opírajícího se o většinu, Maduro je diktátor, který většinu ztratil, je jen nerozhodný v užití drastičtější síly k upevnění své diktatury.

Stále nepřistoupil k rozehnání opozičního parlamentu, stále nechává otevřené hranice, stále nechává velkou část ekonomiky relativně volnou (což má za následek hyperinflaci), místo aby zavedl centrálně řízenou izolovanou chudobu, jako na Kubě. Jeho tajná policie dosud nezačala masově zatýkat a likvidovat jakékoli projevy neloajality (Asad, Iran), což je jediný osvědčený silový recept na eliminaci masových demonstrací.

Maduro přešlapuje, a to ho bude možná stát krk. Zákony diktátorské mechaniky jasně říkají, že buď se stane plnokrevným diktátorem izolované, brutálně disciplinované země (s podporou Ruska a Číny, pokud USA budou natolik slabé, že to připustí), nebo bude muset jít.

Redakční poznámka: Vít Kučík svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Víta Kučíka:

Chraňme svoji vlast, spoluobčany a – kyberprostor

Internet

Měli bychom si podobně jako Rusko chránit svůj informační prostor. Když to elf Bohumil Kartous řekl při debatě s Janem Zahradilem, mnohým zatrnulo. Je to ale vlastně podstata jediného účinného přístupu.

Chráníme si svůj vzdušný prostor.
Chráníme si prostor ohraničený pozemskými hranicemi.
Chráníme si svoje řeky, vodní zdroje, zdroje energie, zdroje obecně.
Chráníme si svoje lidi, ať už jsou v našich prostorech, nebo mimo ně.
Chráníme si svůj veřejný prostor, aby zůstal bezpečný a svobodný.
Kyberprostor je jen nový svou formou, jinak na něm není nic zásadně odlišného od předchozích zdrojů a prostorů. Je nutné a přirozené chránit i jej.

Aby zůstal bezpečný a svobodný.

Svobodu nepřináší anarchie (jak se mnozí domnívají). Anarchie jako absence pravidel a absence účinné autority, která je vymáhá. Anarchický prostor VŽDY po relativně krátkém čase opanují predátoři, kteří jej okupují se svými pravidly a činností, která přináší úzký parciální prospěch pouze jim samotným. Je to pro ně nejvýhodnější hra.

Anarchický prostor na zemi rychle ovládli různí warlordi, šéfové klanů či mafií, na moři piráti a lokální mocnosti. Kyberprostor zůstával nepovšimnut (a relativně svobodný) jen těch několik úvodních let, kdy byl mladý, nezralý, doménou minoritních geeků. Jak získával na významu a přitahoval pozornost nejen světlých, ale i temných aktivit, volal přirozeně i po různých úrovních regulací, které temné aktivity potíraly ve prospěch těch světlých. Jinak by se stal semeništěm nejhrubších podvodů, defraudací, vydírání, … toho, co sami nechceme, aby se nám dělo. Nestal by se masovým, nerozvinul by se na něm pozitivní byznys, nemohli bychom si na něm koupit zboží, a zaplatit ho, přečíst si bez rizika noviny, nic.

Komu naskakuje modrá žilka při slovu “regulace”, by si měl uvědomit, že nějaká forma elementárních vynucených pravidel je nutná už k tomu, aby si přečetl tento text, nalogoval se a poslal e-mail. Aby si jeho mail nezaregistroval ze zlomyslnosti někdo jiný, ap.

Internet, neřku-li obecnější kyberprostor, má mnoho vrstev.

Základní, technická regulace IP adres a připojovatelů služeb například neumožní vašemu sousedovi vám unést dceru, a pak drze mailem žádat výkupné. Pokud by nebyl obzvlášť chytrý a zručný, systém umožňuje v běžných případech rychle vypátrat původce takového mailu.

V byznysové vrstvě ochrana kyberprostoru znamená, že když si něco koupíte v e-shopu a zaplatíte, s velkou pravděpodobností se nestane, že by vám prodejce vyluxoval do mrtě kartu aniž by se obtěžoval cosi dodat. Jakmile e-commerce na netu začala být jen trochu významnější (a podvody anarchických predátorů začaly bobtnat), jeden stát za druhým si tento prostor začal chránit svými pravidly a regulacemi, aby se mohl vůbec pozitivně rozvíjet.

No a nyní je jednoduše na řadě mediálně-politická kyber-vrstva. Je do značné míry anarchická, vybízí k k brutálním podvodům. Z nich nejnebezpečnější se momentálně jeví ten, kdy zahraniční predátor svoje partikulární zahraniční cíle maskuje jako politický názor velkého množství domácích občanů. Tento politický názor reálně neexistuje, proto se jej snaží uměle vyrobit pomocí sítě serverů, šířící manipulativní polopravdy a lži, plus armádou fiktivních identit, které v diskuzích mají vytvářet dojem, že skuteční občané s takovými názory a v takovém množství skutečně existují. To reálné občany skutečně do jisté míry ovlivňuje a ve volbách pak hlasují tak, jak se predátorovi hodí.

Ne, že by tu techniku nezkoušeli i predátoři domácí (vzpomeňme na soukromou trollí farmu Víta Bárty a jeho Věcí veřejných), ale opravdu ve velkém to rozjeli piráti typu petrohradského “Institutu pro výzkum internetu” napojení na mocné zdroje ruských bezpečnostních složek v případě Brexitu, amerických voleb, apod.

Piráti je příhodný název, protože stejně jako ti námořní využili nechráněného anarchického prostoru k tomu, aby si dělali, co chtějí – podvody (jejich servery fingují, že poskytují seriozní zprávy, jejich trollové fingují, že říkají své politické názory), loupeže (data z cizích úřadů), vydírání (wikileaks), návody k nenávisti a násilí (téma migrace), šíření neopodstatněného strachu.

Je třeba zkrátka začít před nimi svůj kyberprostor chránit. Rusko a Čína to již léta dělají, západní rozvědky v jejich kyberprostoru podobné psí kusy, jako oni dělají u nás, zdaleka nemohou, ani kdyby chtěly. Rusko a Čína užívají fikaný pokrytecký dvojí metr – svůj prostor si pečlivě chrání, na druhé straně jsou mistry ve zneužívání nízké ochrany kyberprostoru těch druhých. A právě z proruských kanálů se nejhlasitěji ozývá křik o “nové totalitě”, “ohrožení svobody slova” a “svobodného vyjadřování názoru” na každý západní pokus nějak svůj informační prostor chránit. Do této kategorie spadá mj. i nejnovější legislativní návrh Klause mladšího – není ničím jiným, než zákonem nechat cizím vlivovým akcím náš kyberprostor otevřený a nechráněný.

Rusko a Čína jsou autoritativní, či téměř totalitní režimy, tomu odpovídají i nástroje, které k ochraně užívají. To si Západ z mnoha důvodů dovolit nemůže. Musí použít jiné nástroje, slučitelné s jeho liberálním režimem. Ale i ty nemusí být bezzubé, mohou vést ke stejnému výsledku – chráněnému informačnímu kyberprostoru.
Protože jen na něm – pokud se nám podaří potlačit cizí podvodné manipulace – se může rozvinout svobodná a upřímná společenská diskuze.

Redakční poznámka: Vít Kučík svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Víta Kučíka:

↼ Previous Page

- PAGE 2 OF 2 -

loading
×