decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Hlavenka: Klinika XXXVIII. Komentátoři míjejí podstatu

Václavské náměstí v Praze

Omlouvám se, že tento už šestkrát vylouhovaný čaj namáčím do horké vody posedmé, ale nedá se jinak, jeví se mně, že většina komentářů se minula s podstatou. Snad nad tím nestrávíte mnoho času.

Jako kdyby šlo o stovku zavalených horníků

1. Vyblázněná pozornost. V sobotu otvírák zpravodajské relace: na střeše Kliniky je pět lidí, před budovou exekutor! Drama. Jako kdyby šlo o záchranu stovky horníku ze zavaleného dolu. Na Facebooku stovky příspěvků a tisíce emotivních reakcí, další dramatické zpravodajství a reportáže v televizních stanicích.

Prosím pěkně: šlo o jednu jedinou konkrétní událost s významem vcelku nepatrným, událost s konkrétními a jedinečnými parametry, historií, činností aktivistů, smluvními vztahy atd. Nic víc.

Hrozí nám Rusko nebo Čína, nikoli čeští marxisté

2. Z “boje o Kliniku” se dělá bezmála bitevní fronta zápasu o duši a tvář našeho národa – hrozí nám pád do nového marxismu? Něco takového je nanejvýš směšné tváří v tvář tomu, že squat se za celých třicet let novodobé historie země zrealizoval párkrát a zejména tváří v tvář tomu, že – na rozdíl od ohrožení našich domů squattery – ve skutečnosti vážně a doopravdy hrozí, zda se staneme polokolonií ruskou nebo čínskou. Jestli tu nějaká hrozba opravdu není, pak je to hrozba nějaké marxistické revoluce.

Opravdu museli být obyvatelé domu vyhnáni?

3. Z diskusí, jak jsem zachytil, nejvíc pohoršuje to, že se zde zpochybňuje soukromé vlastnictví, a že to tedy “vede ke komunismu”.

Takže, opět prosím pěkně: to že dům patří jakési státní organizaci, nikdo nezpochybňuje, dokonce ani samotní aktivisté ne. To že soud měl právo rozhodnout o vyklizení a že tak rozhodl, též nikdo nezpochybňuje.

Otázka je přece jiná: zda opravdu je nutné postupovat způsobem “když můžu, tak musím”. Tedy když jsem vlastník objektu a můžu požádat soud o jeho vyklizení, zda MUSÍM požádat soud o jeho vyklizení, byť nejsem naprosto nachystaný na to, že jej od zítřka začnu nějak renovovat či využívat pro své účely. To že mám právo něco udělat neznamená, že to automaticky udělám. To, že bylo dle práva možné vyklidit jakousi fungující komunitu a z obývaného baráku udělat opět barák neobývaný, o tom není sporu. Ale bylo to vhodné, slušné, nezbytné? To se ptejme.

Majetky nezabavovali aktivisté, nýbrž stát

4. Trapné je strašení jakýmsi “komunismem”. Za komunismu byly sebrány majetky stovkám tisíc lidí nikoli nějakými “aktivisty”, ale státem, který si na to pořídil zákon, pušky a kriminály.

A pokud dnes dochází k sebrání majetku – nikoli k dočasnému obsazení neobývané budovy squattery, ale trvalému – dochází k němu opět shora, s posvěcením zákony, jen místo uniformy s puškou přichází Velké Kulaté Razítko. Neslušně nastavený systém exekucí vede k tomu, že tisíce lidí přišli o své majetky včetně domů či bytů proto, že si necvikli lístek v tramvaji či udělali podobný nepatrný dluh. Konkurzní mafie – vybavená “kulatými razítky” státu a pravými policisty – zde kdysi připravila o majetky desítky až stovky lidí podnikatelů. Zajišťovací příkazy pak dnes připravují podnikatele o firmy pod záminkou, že by eventuálně mohli někdy v budoucnu nezaplatit daně.

Silnou demokracii diskuse neohrozí

5. Je zcela v pořádku, že ve společnosti existují i docela krajní, antisystémové názorové proudy, jak krajně levicové (diskutující jakousi “demokratizaci” soukromého majetku atd), tak krajně pravicové (např. anarchokapitalistické, chtějící úplný zánik státu atd). Demokracie je silná a suverénní právě proto, že dopouští i tohle ohledávání okrajů – ví, že tyto početně nepatrné okrajové skupiny ji nemohou ohrozit. Naopak by ohrozila sama sebe, pokud by je začala drasticky a násilně likvidovat – protože pak hrozí, že neví, kde se zastaví. Silná demokracie ví, že ji diskutování utopických úletů neohrozí, ale že současně tyhle okraje mohou čas od času vydestilovat i zajímavá témata, o kterých přinejmenším stojí za to debatovat – uvedl bych například nepodmíněný základní příjem.

Aplikujeme stejně přísný metr na všechny?

6. Já jsem zcela pro to, aby se pečlivě dodržoval zákon, a v tomto smyslu je pro mě (násilné) vyklizení Kliniky dokladem dodržení zákona. Vlastník to tak chtěl, vlastník na to měl právo, právo bylo naplněno. Neprotestuji.

Jenomže se pak současně ptám, zda když jsme tak superpřísní na dodržení zákona v případě Kliniky, zda aplikujeme stejný metr i jinde a zda jsme zemí, ve které vládne zákon.

Například na prezidenta, který nerespektuje nejen zákon, ale i pravomocné rozhodnutí soudu (např. o omluvě k Peroutkově článku, k prověrce svého kancléře, ke zveřejnění jeho mzdy); v prvním případě dokonce nerespektuje rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Například na to, že je u nás porušován volební zákon, tedy i demokratický systém, který je na férovosti voleb postaven, avšak kromě směšných pokut si z toho nikdo nic neodnáší.

Například tím, že dle odhadů je tři sta tisíc lidí v exekuci protiprávně a protiprávně v ní i zůstane, neboť “není žalobce, není soudce”.

Například tím, že je zde oligopol mobilních operátorů, který připravuje lidi o miliardy, například tím, že když pošlete státu o týden později daňové přiznání, přistane vám na stole automaticky pokuta, zatímco když stát přetáhne svoje lhůty o půl roku, nestane se mu nic… například na to že před zákonem jsme si všichni rovni, ale někteří jsou si přece jen o kousek rovnější.

Tak na to bych se přece jen ptal dřív, než bych šel s jásotem, jak nám to právo v zemi dobře funguje, vyklízet Kliniku.

Redakční poznámka: Jiří Hlavenka svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Jiřího Hlavenky:

Jiří Hlavenka
Investor a podnikatel
Regionální politik
14. Led 2019   /   

Tags: bydlení, státní správa

loading
×