decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Mechanické zákony diktatury, aneb co čeká Madura

Když demokratický vůdce dosáhne nadpoloviční podpory voličů, může vládnout v liberálním systému dvě, maximálně tři volební období, než začne ztrácet oblibu, protože veřejné mínění je emoce, která je nestálá, a nelze ji natahovat donekonečna. Liberální systém je založen na emoci. V tom je celá jeho sláva i slabost, je to systém, který pravidelnými volbami umožňuje kopírovat emoce společnosti.

Maduro

Autoritativní režim, opřený o většinu

Někteří demokraticky zvolení vůdci, disponující nadpoloviční sympatií veřejnosti, neodolají pokušení si svoji vládu prodloužit. Tím, že si oblibu “pojistí”, resp. oslabí místa, odkud se šíří kritika a neobliba. Vzniká autoritativní režim. Jeho podstatou je, že většina různě šikanuje menšiny. Autoritář se snaží udržet svoji většinu, což je vzhledem k nestálosti lidských emocí problém, který ho nutí ke střídání populistických témat tak, aby těsnou nadpoloviční většinu zaujaly. Těch témat se nedá vymyslet mnoho, jsou to pořád stejné varianty na národovectví a různé fobie z toho či onoho. Autoritář postupně likviduje liberální mechanismy, které umožňují menšinám promlouvat do společných věcí (a stávat se většinami), přesto se stále opírá o většinu nebo většinovou sílu společnosti. To je případ Putina, Orbána, Erdoğana, a pod.

Diktatura menšiny, utlačující majoritu

Další fází je diktatura menšiny. Autoritativní režim z dlouhodobého hlediska nevede k optimálním výsledkům (nejlépe se to projeví v něčem snadno měřitelném, jako je třeba ekonomika nebo vojenská konfrontace), a i přes to, že ovládá media, soudy, instituce i páteřní ekonomiku. Když to začnou vnímat masy ve svém každodenním životě, režim ztrácí sympatie většiny. V tomto okamžiku autoritář buď padá anebo se mění v diktátora, a svůj režim drží u moci pomocí silové represe privilegované menšiny vůči většině. Musí mít zcela pod kontrolou vše podstatné, zejména armádu, policii, největší zdroje bohatství své země. Musí permanentně eliminovat opozici už v zárodku, protože má potenciál jiskry v sudu prachu nespokojené většiny. To je případ Kima, Asada, Castra… a venezuelského Madura.

Buď svoji zemi izoluje, nebo musí jít

Zatímco Chávez se dostal k moci jako demokraticky zvolený vůdce, který se proměnil v charismatického autoritáře, opírajícího se o většinu, Maduro je diktátor, který většinu ztratil, je jen nerozhodný v užití drastičtější síly k upevnění své diktatury.

Stále nepřistoupil k rozehnání opozičního parlamentu, stále nechává otevřené hranice, stále nechává velkou část ekonomiky relativně volnou (což má za následek hyperinflaci), místo aby zavedl centrálně řízenou izolovanou chudobu, jako na Kubě. Jeho tajná policie dosud nezačala masově zatýkat a likvidovat jakékoli projevy neloajality (Asad, Iran), což je jediný osvědčený silový recept na eliminaci masových demonstrací.

Maduro přešlapuje, a to ho bude možná stát krk. Zákony diktátorské mechaniky jasně říkají, že buď se stane plnokrevným diktátorem izolované, brutálně disciplinované země (s podporou Ruska a Číny, pokud USA budou natolik slabé, že to připustí), nebo bude muset jít.

Redakční poznámka: Vít Kučík svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Víta Kučíka:

Vít Kučík
Mluvčí "českých elfů"
(Bojovník proti "internetovým trollům")
Pracoval v IT a logistice
Žije v severní Itálii
01. Úno 2019   /   

Tags: politika, společnost

KOMENTUJTE! Chcete-li odpověď, lajkněte náš FB.

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz
loading
×