decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

O jazycích a sebevědomí aneb Jak jsem se ocitl v Kataru

Jazyky

Lidi se mě někdy ptají, jak jsem se vlastně do toho Kataru dostal. A nechtějí slyšet, že letadlem, že jsem sešel po schůdkách, jel strašně dlouho autobusíkem a pak ještě čekal jako bluma na imigračním. Chtějí slyšet, jak jsem se sem dostal pracovně. Říkám jim pravdu a řeknu ji i vám. Na začátku jsem měl štěstí, pak mě naštvali a pak jsem si to odpracoval.

Jednoho dne mi zavolal jakýsi headhunter, lovec lebek, jeden z těch lidí, co chytají starší a životem unavené zaměstnance, omámí je sladkými řečičkami o novém pastvišti a pak si jejich sušené kontrakty vystavují v kancelářích. Byla to náhoda, neměl jsem v Kataru žádné vazby, a ten headhunter (říkejme mu James) o mně asi jen od někoho slyšel.

James byl velký profík. Vychválil mi firmu, vychválil mi zemi – Katar v jeho podání vypadal jako stinná zahrádka, kde všichni stále chodí v bikinách a popíjejí Sex on the Beach – a dohodl mi řadu telefonních interview. Musím říct, že se mi opravdu věnoval a že si svoje peníze zasloužil. Před každým interview mi zavolal, aby mě připravil, po rozhovoru mi zase volal znova a dával mi zpětnou vazbu. Byl jsem Jamesovi vděčný – až do jednoho osudného dne.

Ten den jsem měl další interview s budoucím týmem. Přiznám, se, že tyhle telefonní pohovory nemám rád. Nevidíte lidi proti sobě, necítíte jejich reakce, nemůžete používat gesta – je to jako dělat jemnou práci v tlustých palčácích nebo provozovat sex na dálku. Teda u toho druhého si to jen myslím, samozřejmě. Přesto jsem se snažil být pohotový, přidat trošku vtipu, podat co nejlepší výkon. Když interview skončilo, zavolal mi opět James. A co mi povídá: „Martine, je to dobré. Líbíte se jim. Sám jsem překvapený. Když jsem vás prvně slyšel… no, máte ten těžký slovanský přízvuk, že. Ale nakonec komunikujete skvěle.“

Když vyslovil to o tom přízvuku, tak mě strašně ranil. Moje sebevědomí šlo dolů o osmdesát procent. Sám jsem totiž dobře věděl, že je na mně slyšet, že jsem nechodil do školy zrovna s princem Charlesem. Sám jsem si kladl otázku, jestli může cizinec ze střední Evropy přesvědčit rodilé mluvčí, že jim dokáže vést komunikaci. A James se mi přesně trefil do slabého místa – jako když se bouchnete do brňavky v lokti.

Při příštím hovoru jsem se cítil jako blbec. A při dalším taky. Ale nějak jsem to zvládl. A pak mě pozvali do Kataru a tam mě dva dny testovali a zvládl jsem to taky. A pak mi konečně dali tu práci a já jsem tam přijel a furt jsem měl obavy z toho, co mi řekl James.

A víte, co se v Kataru ukázalo? Že můj strach byl zbytečný. Všichni ostatní tu taky mají svoje přízvuky. Indické, arabské, francouzské – snad nejhorší je jeden rodilý mluvčí, Skot, kterému nerozumí vůbec nikdo. Vždycky něco půl hodiny zaujatě vykládá, my se na něj usmíváme a pak mu řekneme, to bylo dobrý, Stephene, můžeš nám to prosím tě poslat ještě emailem? Po Jamesovi už mi stran přízvuku nikdo nic neřekl. Ostatně teď už mluvím normální idiomatickou angličtinou a rodilým mluvčím a kreativcům opravuju pravopisné chyby. A takhle je to v životě často. Nenechte se zranit někým, kdo vás stejně nemůže zastavit. Nepochybujte o sobě zbytečně – ostatní taky nejsou žádní bozi.

Tohle jsem původně napsal pro svůj oblíbený časopis Reportér, ale teď jsem si to s rodinou v Anglii připomněl. Jsem rád, že malý Martínek a Timi mluví jako rodilí mluvčí a žádný James jim už nikdy neřekne, že mají blbý přízvuk. Už kvůli tomu mi ten Katar za to stál. Ale i jestli to tak nemáte, nebojte se. Ze zkušenosti bych řek, že jako Češi nakonec ve světě uspějete líp, než si sami myslíte.

Další komentáře od Martina Jaroše:

Martin Jaroš
Marketingový odborník
Momentálně žijící v Kataru
14. Úno 2019   /   

Tags: marketing, migrace, pracovní podmínky, společnost

KOMENTUJTE! Chcete-li odpověď, lajkněte náš FB.

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
avatar
wpDiscuz
loading
×