decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Jsem ekologické prase, ale chci zachránit českou krajinu

Zpětné zrcátko

V poslední době se všude mluví o globální klimatické změně a o tom, že planeta dostává od lidí moc velké kapky. Zvlášť mladší lidi to hodně hrotí; ti nejmladší kvůli tomu dokonce chtějí zítra stávkovat. Naproti tomu mnozí mí přátelé na Fb, často lidi, kteří jsou plus mínus v mém věku a které mám opravdu rád – jsou totálně v klidu. Buď velmi racionálně argumentujou, že je to zbytečná hysterie, nebo se smějou, že to všechno tlačí nastrčená 16letá aspergerka.

Řeknu to rovnou. Trvalo mi to měsíce, možná roky, ale nakonec jsem došel k závěru, že ZÁCHRANA ČESKÉ KRAJINY A PŘÍRODY JE TEN NEJDŮLEŽITĚJŠÍ A NEJAKUTNĚJŠÍ ÚKOL NAŠÍ POLITIKY a že i pro mě to musí být téma číslo jedna, dokonce ještě nad mými obvyklými posedlostmi jako školství, infrastruktura či stát s nejlepším UX na světě. A tímto postem bych o tom chtěl přesvědčit právě svoje ostřílené a cynické vrstevníky, kteří už takových alarmů a konců světa zažili víc a teď už tomu prostě nevěří.

Nejdřív disclaimer. Jsem ekologické prase. Mám karbonovou stopu tak velkou, že by ji Křetínský mohl ode mě koupit na splátky a pak s ní tři roky živit všechny svoje elektrárny. Miluju auta. Na moje auto stačí kouknout z kilometru a dojde vám, že ho nerozdávaj jako služebák v Greenpeace. Nepředstírám, že jsem svatoušek. Nemám absolutně žádný nárok vám kázat, jak máte žít, a taky to dělat nebudu. Řeknu vám ale, k čemu jsem dospěl po dlouhém přemýšlení a pozorování, a co budu dělat dál. Nebudu vám dávat stovky čísel a grafů a studií, zkusím to jinak.

1. KLIMA

Vím, co řeknete. Jsou to sluneční cykly. Je to normální. Planeta zažila i větší skoky. Není dokázané, že za to může člověk. V 70. letech se říkalo, že přichází doba ledová. V roce 1989 se říkalo, že máme 10 let a pak jsme v hajzlu. Teď je 2019 a říká se, že máme 12 let a jsme v hajzlu. Tak jak tomu můžeme věřit. Atd. atd.

Přátelé, navrhuju, abychom tuto fázi hádání úplně přeskočili. Na chvilku neřešme, kdo za to může a jak blbě byly staré předpovědi (ony byly náhodou celkem dobré). Realita je taková, že s teplotou se něco děje a že v počasí přibývá extrémů. Jediná statistika za všechny: 20 nejteplejších roků za celou dobu, co máme záznamy, se odehrálo v posledních 22 letech. Z toho 5 absolutně nejteplejších let se odehrálo v posledních 5 letech!

Já ovšem ani nepotřebuju americké statistiky, vy jim třeba nevěříte. Stačí mi, co vidím. Můj tchán je sedlák – maďarský sedlák v Rumunsku. Neřešte teď národnosti, je to úžasný člověk, miluju ho a obdivuju. Je to Pan zemědělec, narodil se pro to, jeho rodina hospodaří po generace. Už za socialismu se stal šéfem družstva a dělal to skvěle. Od revoluce hospodaří dál – na těch samých polích. Chodí po té samé půdě přes 60 let, zná ji líp než já tuhle svoji klávesnici. Nedokáže se od polí odtrhnout, proto za námi nikdy nepřijede na návštěvu, jeho první kroky v 5 ráno vedou ke srážkoměru, neustále mluví o počasí, ve svém věku už ovšem nepotřebuje poslouchat předpovědi v televizi – obrazně řečeno mu stačí projít kolem hromady hnoje a podle jejího smradu pozná, jestli bude večer pršet nebo ne. Když za ním přijedeme, nejdřív se musíme jet podívat na pole. Dřív s námi jezdila moje paní, ale tu to nudí, takže co jsem se naučil jazyk, tak s ním jezdím sám a tchán – nagytata – mi vypráví a vypráví o tom, jak se co pěstuje.

No a tenhleten můj nagytata nepotřebuje o klimatické změně vůbec diskutovat. Bere ji jako fakt. Během jeho života se úplně změnila skladba odrůd, co se na jeho polích dají pěstovat. Říká mi, že v posledních 10 letech třeba úplně přestaly fungovat odrůdy kukuřice, které ještě před 30 lety tvořily většinu jeho úrody. Jsou prostě k ničemu, je na ně moc sucho, už nedokážou vytáhnout dost vody. Místo nich nagytata pěstuje třeba slunečnici, dýně a další. A připravuje se na další změny.

Můžete mi přitom věřit, že postarší maďarský statkář není zrovna neomarxista z Letné, co se živí avokádovými tousty a po večerech louská alarmistické články z Guardianu. Dívá se na svět konzervativníma očima – a vidí, že věci se mění.

Co s tím? Ať už věříte na lidský původ změny nebo ne, berte jako fakt, že momentálně prožíváme nějaký teplotní/klimatický/srážkový extrém. Ať už si myslíte, že to bude trvat 10 let nebo 1000, je naší povinností jako řádného hospodáře na tuto anomálii reagovat a co nejvíc zlepšit šance ČR. Jako člověk, který 25 let projíždí svět od Grónska po Patagonii a už dlouho žije v poušti, vás můžu ubezpečit, že první na řadu půjde voda. Kvůli ní budou konflikty, za vodou půjdou milióny lidí, voda bude rozhodovat o tom, kde se bude dát žít a kde lidi zavřou krám. Česko naštěstí má nebo spíš mělo slušné výchozí podmínky. Vody máme relativně dost, zároveň nás neohrožuje žádné stoupající moře. ALE. Naše krajina je v krizi. Sucho zachvacuje i nás. Víte všichni, proč. Zrušili jsme původní ráz krajiny, sjednotili lány, máme v průměru největší farmy v Evropě, kvůli těžké mechanizaci je půda udusaná a voda v ní nefunguje, lesů sice přibylo, ale to na kompenzaci nestačí a navíc v poslední době naše nevhodné monokultury katastroficky vymírají, potoky máme narovnané v betonových trubkách, k tomu půdní eroze – prostě všechno se spojilo, aby to šlo do kytek. Teda spíš do písku.

Všechno tohle musíme změnit. Abychom dokázali udržet vodu ze stále slabších srážek, musíme naprosto převrátit svůj přístup ke krajině. Vrátit se k pestré a různorodé krajině našich babiček a dědečků – ta totiž samozřejmě v koloběhu vody funguje nejlíp. Doporučuju vám sledovat mimořádnou osobu, sedláka pod Milešovkou Daniela Pitka, moudrého člověka a aktivního krajinotvůrce. To, co vytvořil asi na 600 hektarech v Českém středohoří, je podle mě cesta vpřed. Tohle budeme muset udělat všichni, státem počínaje a s jeho podporou a osvětou. Nemám rád evropské dotace, ale jestli existuje jedna dobrá věc, na kterou je použít, tak je to aktivní návrat k malebnější a různorodější krajině.

To, co jsem popsal výše, musí podle mě podpořit každý logicky uvažující hospodář, ať už je jeho ekologická víra jakákoli. A dál – já navíc věřím, že minimálně část změny klimatu skutečně způsobuje člověk produkcí skleníkových plynů. Někdo může říct, že pak nemá cenu se o nic snažit, protože malá ČR stejně nic nezmůže. Takhle já neuvažuju – jen ten, kdo se vzdal, je bez šance. Vždy má cenu bojovat. Kroků je tu hodně, nemůžu je zde všechny vypisovat. Ano, samozřejmě podporuju totální výstup z uhelných elektráren. Ideální by bylo je všechny nahradit obnovitelnými zdroji energie (OZE), obávám se, že v podmínkách ČR a při stávající úrovni technologie to zatím není možné. Proto myslím, že v první fázi musíme mít mix jádro+OZE, pokud se technologie vylepší, tak v druhé fázi jen OZE. Opět se domnívám, že toto musí podpořit i logicky uvažující klimatický skeptik, protože neobnovitelné zdroje z definice jednou dojdou (proto se jmenují neobnovitelné) a pak je pro ČR lepší být na to technologicky a mentálně připravena v předstihu.

2. VYMÍRÁNÍ DRUHŮ

Myslím, že vymírání druhů a úbytek biomasy je momentálně pro skeptické Čechy lépe uchopitelné téma než klimatická změna. Všichni známe syndrom čelního skla – i na mě to funguje. Dvacet let jezdím do toho Rumunska pořád stejnou trasou, byl jsem tam víc než 80x (dělám si čárky, ano, jsem na to magor). Víte, že miluju ta auta. Naprosto zřetelně si pamatuju, že před 20 lety jsem měl auto po těch 900 kilometrech tak obalené hmyzem, že vpředu prakticky změnilo barvu. Hned po příjezdu jsem jel do myčky a jeden průjezd kolikrát nepomohl, musel jsem v Rumunsku shánět všelijaké vodičky, aby mi hmyz slezl z laku. V posledních letech auto mít nemusím, je skoro čisté, hmyz není. Ano, je to trošku brutální metoda terénního průzkumu a je to primitivní, ale je to pravda – a je to přesvědčivé. A perfektně to koresponduje s německou studií, podle které pokleslo v Německu množství létajícího hmyzu za 30 let o 75 procent! To znamená tři čtvrtiny hmyzu v háji. Asi všichni chápeme, že bez hmyzu to nedáme. A to ani nemluvím o vymírání ryb, ptáků či velkých zvířat. Pamatujete, jak často jste v dětství vídali na polích koroptve? Kde je jim dneska konec. Pole a louky ztichly. Ano, do ČR se vrací vlci a velcí predátoři, jsou tu nějaké dílčí úspěchy, ale to nemůže vynahradit ten nepopiratelný úbytek druhové pestrosti i kvantity. Nevím jak vy, ale já ve sterilním světě, kde bude z velkých zvířat žít jen člověk a pak ti živočichové, co chováme na maso, žít nechci. Ani kdyby to šlo.

Za devastaci hmyzu podle mě – opět podle mé vlastní zkušenosti – může hlavně intenzivní zemědělství s brutálními pesticidy a insekticidy. My ta pole prostě zabíjíme, to děláme. Můžu vám říct, že už dlouho s Beou kupujeme v Rumunsku pozemky, pole a lesy. Inspirace tátou, samozřejmě. Na našich polích ale hospodaří Bein bratr. A děláme to jinak. Všechna naše pole převádíme na organické zemědělství, včetně certifikace EU. Je to strašný opruz, proces trvá i dva tři roky na každém poli. Úroda je ošklivá, když jsem ji prvně viděl, byl jsem zklamaný. Samozřejmě to nerodí tak pěkně jako klasicky hospodařícímu tchánovi, na poli jsou lysiny, plody nejsou tak vzhledné, škůdci hodně sežerou. ALE – nějaká rakouská firma od nás začala brát dýně, dělají z toho snad nějaká léčiva, a chtějí výhradně bio s certifikátem. Platí mnohem líp než jakákoli úroda, co prodává nagytata. Dá se to ekonomicky ustát a garantuju vám, že ta naše pole JSOU živá. Je to cesta.

A nyní prakticky: Bavorsko teď v únoru uspořádalo historické referendum – občani se vyslovili pro, aby do roku 2025 bylo 20 procent polí v zemi organických, do roku 2030 to má být 30 procent. A to je Bavorsko, země, o které rádi říkáme, že je nám podobná a má podobnou mentalitu. Věřte mi, že bohaté Bavorsko je v té knížce o několik kapitol dál než my a ví, co dělá – bral bych si z něj příklad. Ostatně celé Německo nyní chystá speciální zákon o hmyzu a o tom, jak ho zachránit.

To samé potřebujeme i my. V maximální míře přejít na klasické farmy, které neprolévají půdu toxickými, nepřírodními pesticidy. Věřte mi, že to změní i ráz krajiny – bude autentičtější, malebnější. A konzervativcům z mých přátel, kteří jsou proti celé té ekologii, říkám – co může být sakra konzervativnějšího než se vrátit k tomu, jak s půdou nakládali naše pradědové a prababičky!

Nepokryl jsem ještě tisíc bodů, ale vidíte sami, že se to nevejde. Jaký je můj závěr? Držte se. Jsem (středo)pravičák, ctím osobní svobodu, nebudu vám vyčítat, že lítáte či moc jezdíte autem. Sám tyhle věci miluju. Ale jdu do sebe. Budu tlačit organické zemědělství a všechny věci, co jsem popsal výše. A spoustu dalších, co se mi sem nevešly. Beru to jako téma číslo jedna, které budu vyžadovat od každého politika. Chci, aby se Česko stalo lídrem těchto snah, abychom byli jednou z nejčistších, nejzelenějších a nejlépe zavlažených zemí v Evropě.

Jo a ještě něco. To je jedna věc, která mě odlišuje od mnoha radikálních protestujících. Nemyslím si, že kvůli této krizi (a ano, je to krize) musí zařvat kapitalismus. To teď na internetu hodně vidím a neberu to. Dobře řízený kapitalismus je pořád ten nejlepší systém, co známe. Ostatně i dnes jsou nejčistší ty země, kde je nejvyspělejší kapitalismus – Švýcarsko, Rakousko, Skandinávie… K úspěchu potřebujeme právě to, aby se úžasná inovační síla kapitalismu napřela ve prospěch ekologie. Pak to poletí. Ono už se to děje – všechna ta elektrická auta, můžete to kritizovat jak chcete, ale podle mě je to krok správným směrem. A vývoj jejich mouchy odstraní. Já jsem jim dřív moc nevěřil, jako řidiče a petrolheada mě prostě neuspokojovala, smál jsem se, že se prosazují jen přes dotace. Ale i v tom měním názor. Byl jsem teď v únoru v Norsku. Půjčil jsem si tam schválně nějaké Volvo s plug-in hybridem, který má i zásuvku, i díru na benzín. Čistě elektrické auto bych ještě nedal, nechci mít nervy, kde najdu nabíječku. Ale tenhle pohon mě přesvědčil – má to cenu. Ty tiché rozjezdy ve městě JSOU skvělé. A protože to bylo Norsko, tak jsem třeba v Bergenu či Oslu kolikrát zažil, že všechna auta na křižovatce se rozjížděla na elektriku. A byl to rozdíl, fakt to ta města zlepšuje. I jestli to jen přesouvá emise z města ven, tak to zato stojí. A líbilo se mi to tak, že si jako příští auto v Evropě chci koupit právě něco takhle poloelektrického. Je to pro mě atraktivní i bez dotací. A když vám to říká člověk, co má rád velké benzíny, tak tomu věřte.

Sorry za tu délku. Jen jsem to škrábnul.

Další komentáře od Martina Jaroše:

“Socialismus” Jeremyho Corbyna je v Čechách realitou

Levice a pravice

Poslancem se stal nynější vůdce strany britských labouristů Jeremy Corbyn ve stejném roce mého narození, jako se jím stal i Tony Blair: v roce 1983. Ve všem ostatním je ale quite the opposite, jeho pravý opak, jak ukazuje studie o Corbynovi z klávesnice Richarda Seymoura: Corbyn. The Strange Rebirth of Radical Politics (Verso, London 2017). Je to čtení o nekonečném trvání na svém: totiž na tom nejméně moderním, co si dnes v politice představit, na socialismu. A se vší urputností snad drze právě i na tom slově.

Blairova New Labour nevyrostla z ponižování a zastrašování nezaměstnaných, chudých, nebydlících, málo výkonných, a ne dost přizpůsobivých vládami Margaret Thatcherové v osmdesátých letech. Právě naopak: vyrostla tím, že celkový rámec této politiky uznala. Obohatila jej sociologií Anthonyho Giddense, který slavně došel – zhruba tehdy jako Francis Fukuyama ke konci dějin – ke konci tříd a jednotné společnosti složené nadále již jen z odstínů středních vrstev. „Třetí cesta“ v politice měla v pojetí New Labour právě proto opustit přerozdělování, namísto o spravedlnost usilovat o odměňování podle zásluh, identitu jednotlivců ve společnosti měla nově odlišovat jejich spotřeba. Globalizace se stala nevyhnutelnou, přičemž státu připadlo odstraňovat jí z cesty překážky.

Po celou dobu Blairova premiérování, dlouhého, desetiletého, seděl Corbyn na horních lavicích sněmovny, kde poslanci slovo dostanou jen zřídka. Když ho dostal, mnohokrát říkal pravý opak toho, co byla politika jeho vlastní strany. Hájil úplné jaderné odzbrojení, odmítl válku v Iráku, odmítal omezování přistěhovalectví, privatizace, spoluúčast pacientů a zejména jakékoli zásahy do Národního zdravotního systému (NHS), britské pýchy. Ta pýcha je oprávněná v rámci mizerného veřejného zdravotnictví na Západě, ve srovnání s naším zdravotnictvím nic mimořádného nepředstavuje.

To stojí za to doříct. On je vlastně Corbynův předloňský volební program programem toho, co u nás máme, většinově rádi, jiní neradi dávno: zestátnění pošty a železnice nebo zrušení školného na veřejných školách. Tyto body alespoň Seymour zmiňuje nejčastěji, z čehož soudím, že patřily k nejkontroverznějším. Autor tvrdí, že byl tento volební manifest nejradikálnějším programem strany od Druhé světové války. Je dobré si to občas uvědomit: nalevo proto, že snění o Corbynovi je v tomto smyslu sněním planým, neboť co on musí těžce probojovávat, nám někdy stačí hájit, napravo proto, že není až tak nutné podléhat panice britských médií o bláznivém radikalismu: u nás obstojně funguje a za radikální bychom považovali spíš školné zavést.

Co upoutá a inspiruje víc než labouristický program, je způsob, jímž Corbyn uspěl. Předně obnovil spojenectví s odbory. Ty se staly jeho nutnou vnitřní oporou v boji o vedení Labour. Podmínkou dostačující ale nebyly, ukazuje Seymour. Jeho největšími spojenci se stali právě naopak až jeho nepřátelé.

Teprve soustavná skandalizace v médiích, vytváření obrazu protinárodního elementu, spojeného s IRA i Hamásem, ba dokonce s bývalou československou Státní bezpečností, vlastně tehdy špióna a dnes teroristy, udělala Corbyna. Teprve tak za ním vyrostlo hnutí. Mainstreamová média mají dnes vůbec tak nízkou důvěru veřejnosti, že jim zbyla právě jen moc pomáhat těm, jejichž úspěch si nepřejí.

Corbyn je v Británii tím, čím jinde Trump, Babiš nebo Macron: tváří boje proti establishmentu. Ale ve skutečnosti není vůbec maskou toho typu, co oni. Neživí lásky a nenávisti nacionalismů, ani nepředstírá boj s kapitálem, nikomu povýšeně netyká prázdné fráze. Právě naopak: předkládá otevřenou a velmi vyhraněnou ideologii – jeho názory mají systém, plynou z principů a neodporují si. A to já považuji za nejúčinnější obranu proti korupci, klientelismu a kompromisům s mocí, tuhle závaznost. On prostě ví, že by zradil sám sebe.

Další články od Matěje Stropnického:

Tisíce Čechů zbytečně přeplácejí pojistky aut

Praha, 7. února 2019 – Téměř 16 miliard korun zaplatí každý rok čeští řidiči za povinné ručení. Kvůli vyššímu počtu nehod v loňském roce a jejich finanční náročnosti vzrostla průměrná cena povinného ručení o 3,4 % na 2 869 korun. Statistiky nehodovosti Policie ČR uvádějí nárůst počtu nehod v roce 2018 o 0,9 %, celková odhadovaná škoda pak meziročně narostla o 3,7 %. I přesto spousta řidičů stále za povinné ručení platí mnohem více, než by museli.

Doprava

Podle serveru ePojisteni.cz nemají pojistky na auta přizpůsobené svým reálným potřebám statisíce řidičů. Ti tak platí o tisíce korun ročně více, než kolik by za shodné pojištění mohli. „Například za povinné ručení na Škodu Octavia lze zaplatit 1 055 Kč, ale i 15 724 Kč ročně. Ještě větší rozdíly panují u havarijního pojištění, kde si zákazníci sjednali smlouvu za 200 Kč ročně, ale i za 19 024 Kč. Tyto příklady jsou přitom z reálných smluv,“ vysvětluje David Holý z ePojisteni.cz, na kterém si zákazníci loni nechali spočítat kolem jednoho milionu nabídek pojištění.

Množství faktorů ovlivňujících cenu nebo neznalost dostupných možností vede k tomu, že řidiči často platí za zastaralé smlouvy, popřípadě uzavírají nové, nevýhodné. „Roky jsem platil pojišťovně stejnou částku, ačkoliv auto stárne a nebourám. Letos jsem si konečně porovnal nabídky a nestačil se divit,“ říká Pavel Š. z Brna, který na své 10 let staré Octavii nově platí zhruba o 3 tisíce ročně méně.

Na příkladu nejoblíbenějšího českého vozu Škody Octavia lze dobře ilustrovat rozsah faktorů, jež cenu povinného ručení ovlivňují. Podle dat ePojisteni.cz tak kolem tisícovky zaplatí řidič jezdící s nízkoobjemovým motorem, s více než 15 lety bez nehod a nízkým pojistným krytí. Druhý případ pak ukazuje řidiče bez zkušeností, s objemnějším motorem, vysokým pojistným krytím a například připojištěním na čelní sklo. Takový řidič na stejném modelu vozu zaplatí i 15 tisíc korun ročně.

K tomu, aby získali nejlepší nabídku pojištění, řidiči stále více využívají internetové srovnávače. „Ty jim umožňují téměř okamžitě srovnat cenu za produkt a získat rychlou informaci, jaká bude cena,“ říká Martin Podávka ze společnosti Partners. Aby se mohl zákazník objektivně rozhodnout, je podle něj důležité, aby srovnávače poskytovaly informaci nejen o ceně, ale i o kvalitě srovnávaných produktů.

Rostoucí nehodovost také pojišťovny nutí zvyšovat pojistné rizikovým skupinám řidičů, mezi které tradičně patří řidiči do 30 let. Ti podle dat ePojisteni.cz rovněž pojišťují nejlevnější vozy, v průměru za 90 tisíc Kč. Rizikovými skupinami jsou pak hlavně řidiči s opakovanými škodnými událostmi nebo neplatiči. Rizikovým faktorem pak může být i samotný model vozidla. Z deseti nejčastěji pojišťovaných vozů podle ePojisteni.cz nejvíce bourají řidiči Škody Superb, Renaultu Mégane a Fordu Mondeo. Nejméně rizikoví jsou z tohoto pohledu řidiči Škody Felicia.

Poslanci jednají o snížení daně z nabytí nemovitosti

Bydlení

Zase Praha, zase brzo ráno, zase kafe.

Tento týden je v šestitýdenním cyklu Sněmovny pojmenována jako tzv. variabilní. Znamená to, že se do něj nacpe všechno, co se nevejde jinam. Nejčastěji v něm pokračuje schůze, což je případ i tohoto týdne. Kouzlo variabilních týdnů spočívá zejména v tom, že člověk nikdy nemá jistotu, kdy skončí (teď bychom měli jednat jen do středy, ale možná budeme až do pátku – těžko říct).

Provoz na pozemních komunikacích

Jedinou jistotu, kterou nyní máme (v rámci toho, co nás na programu jednání čeká), jsou pevně zařazené body na dnešní den. A co se bude projednávat? Budou to první čtení. Jako první je novela Drážního zákona umožňující provozovat speciální dráhu bez strojvedoucího. Dále nás čeká novela Zákona o provozu na pozemních komunikacích zvyšující rychlostní limit pro invalidní vozíky.

Dostupnost bytů v rodinných domech

Zdánlivou drobností, pro spoustu lidí ale důležitou, je novela Zákonného opatření Senátu o nabytí nemovitých věcí, která upravuje paskvilní stav s bytovými jednotkami v rodinných domech – novostavby jsou od daně z nabytí nemovitosti osvobozeny, právě až na bytové jednotky v rodinných domech. Kolega Tomáš Martínek připravil pozměňovací návrh, který tuto daň snižuje, pokud si pořizujete první nemovitost, společně jsme pak podali ještě jeden pozměňovák, který prodlužuje dobu splatnosti této daně ze 3 na 6 měsíců. Obojí má pozitivní vliv na dostupnost bydlení. Dalším bodem je novela Stavebního zákona (a zákona o vodách), která má zjednodušit řízení u malých vodních staveb do rozlohy 2ha.

A to je, ještě s volbou náhradníků do správní rady VZP, jediná jistota, kterou pro tento týden máme… Ono se to ale nějak vyvine, budu informovat.

Další komentáře od Radka Holomčíka:

- PAGE 1 OF 13 -

Next Page ⇀

loading
×