decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Kořeny amerického izolacionismu sahají až do 80. let

“Prezident Trump žádá Evropu, aby si převzala 800 džihádistů, které jeho jednotky drží v zajetí, jinak je pustí na svobodu”. “Výborně,” mohl by reagovat Macron nebo Merkelová, “my je tedy převezmeme, a obratem je vysadíme před nějakou americkou ambasádou…”, kdyby chtěli přejít do stejně obhroublé, hospodské vyděračské tóniny, jako Trump a připomenout mu události v Keni a Tanzanii v srpnu roku 1998.

USA

Když se oprostíme od konkrétních Trumpových sprostot, které vyvěrají z jeho chvastounského naturelu, jsme jen u dalšího symbolu amerického izolacionismu, který má hlubší kořeny a s Trumpem souvisí jen málo.

Vítězství liberálního kapitalismu nad komunismem

Období amerického izolacionismu nastoupilo už v druhé polovině Bushova mandátu, když se začala vléci druhá válka v Iráku. Ale ani válka v Iráku nebyla jeho příčinou, jen spouštěčem. Nejhlubší příčinou amerického stahování ze scény bylo Reaganův nebývalý triumf nad sovětským komunismem, jeho morální kolaps a celosvětové triumfální vítězství liberálního universalismu.

Vše se zdálo jasné, liberální kapitalismus ukázal svoji neoddiskutovatelnou převahu, každé další vítězství nad zbytky těch, kteří to ještě odmítali vzít na zřetel, muselo být automatické a jasné. Jako první válka v Zálivu na osvobození Kuvajtu. Jako trestní akce proti Miloševičovu režimu, který decimoval kosovské Albánce.

Tam, kde cítíme jasnou morální i vojenskou převahu, tam chceme jen rychlá a hladká vítězství, žádné velké oběti a táhlé neurčité trable.

Už Obama vyhrál díky slibu, že stáhne vojáky

Když Al Kaida zaútočila na new-yorkské mrakodrapy, byla Bushova popularita na vrcholu, Američané byli jednotní ve vůli platit velké vojenské akce daleko ve světě. Když se za pár let i po rychlé porážce Saddámova režimu irácká okupace táhla a oběti šli do tisíců, jeho popularita šla na minimum a veřejné mínění se definitivně změnilo. Unaveni morálním vítězstvím už nechtělo bojovat, nechtělo obětovat, chtělo se stáhnout na dlouhou dobu do své pevnosti. Izolacionismus.

Dnes se zapomíná, že Barack Obama vyhrál už svůj první mandát slibem, že stáhne své vojáky z Iráku a Afghánistánu. Už on byl izolacionistickým prezidentem, který započal proces stahování se ze světové scény, byť mu to aktuální situace na bojišti příliš neumožňovala, a tak musel dočasně stavy vojsk v Iráku i Afghánistánu navyšovat. Nakonec jich ale podstatnou část stáhl (za což se opět stal terčem kritiky, neboť tím nechtěně umožnil vznik Islámského státu, ale to je jiná kapitola). Do zásahu v Libyi se nechtěl zapojit vůbec, do akce ho okrajově stáhla neschopnost Británie s Francií věc dokončit sami. Obama by bez slibu stahování nevyhrál volby, ta vůle po ústupu ze světové scény rezonovala hlouběji ve společnosti. Obama se ji podvolil relativně s rozumem a jistou grácií.

Donald Trump daný trend jen výrazně prohloubil. Bez ještě ostřejších izolacionistických slibů (zastavení migrace, odstoupení od globálních ekologických projektů, vojenské stahování) by opět nevyhrál volby. Současnou izolacionistickou tendenci nevytvořil Trump, on se ji opět podvolil, a to stylem pivovarské dogy, která z ní urve co se dá pro růst své osobní popularity.

Americký izolacionismus předcházel světovým válkám

Velké stahování se USA ze světové scény se událo ve 20. století dvakrát. V obou případech následovala světová válka, která chtě-nechtě Ameriku vtáhla zase zpět a ona za to musela zaplatit mnohonásobně krvavější cenu. Proto byla politika izolacionismu odsouzena jako nebezpečně škodlivá a Američané se po dlouhé půlstoletí angažovali daleko za svými hranicemi, primárně nikoli z altruismu po prospěch lidstva, ale pro prospěch svůj, protože i nesmírně drahý PAX Americana, světový mír, byl pro ně lepší a levnější alternativou, než Mundi BELLUM, svět zmítaný válkami a velkými konflikty.

Před dvěma dekádami se však americké veřejné mínění zásadně změnilo. Po velkém morálním vítězství (a dalším desetiletí setrvačnosti, kdy si jej levně užívalo) si už reálně neumí představit tu alternativu Mundi BELLUM, to strašné utrpení, které je vtáhne do víru ať chtějí či ne, a kterému se vyplatí předcházet i drahými a nepříjemnými operacemi daleko v zámoří.

Na přelomu 40. a 50. let vymysleli Marshallův plán pro půl kontinentu, stavěli desítky základen a trénovali v nich statisíce svých vojáků proti potenciálně pětimilionové komunistické armádě. Dnes je problém s osmi stovkami odzbrojených desperátů, které vyhrožuje pustit na své spojence.

Skoro se ani nechce myslet, co se zase musí stát, aby se americká veřejná nálada změnila.

Redakční poznámka: Vít Kučík svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Víta Kučíka:

“Socialismus” Jeremyho Corbyna je v Čechách realitou

Levice a pravice

Poslancem se stal nynější vůdce strany britských labouristů Jeremy Corbyn ve stejném roce mého narození, jako se jím stal i Tony Blair: v roce 1983. Ve všem ostatním je ale quite the opposite, jeho pravý opak, jak ukazuje studie o Corbynovi z klávesnice Richarda Seymoura: Corbyn. The Strange Rebirth of Radical Politics (Verso, London 2017). Je to čtení o nekonečném trvání na svém: totiž na tom nejméně moderním, co si dnes v politice představit, na socialismu. A se vší urputností snad drze právě i na tom slově.

Blairova New Labour nevyrostla z ponižování a zastrašování nezaměstnaných, chudých, nebydlících, málo výkonných, a ne dost přizpůsobivých vládami Margaret Thatcherové v osmdesátých letech. Právě naopak: vyrostla tím, že celkový rámec této politiky uznala. Obohatila jej sociologií Anthonyho Giddense, který slavně došel – zhruba tehdy jako Francis Fukuyama ke konci dějin – ke konci tříd a jednotné společnosti složené nadále již jen z odstínů středních vrstev. „Třetí cesta“ v politice měla v pojetí New Labour právě proto opustit přerozdělování, namísto o spravedlnost usilovat o odměňování podle zásluh, identitu jednotlivců ve společnosti měla nově odlišovat jejich spotřeba. Globalizace se stala nevyhnutelnou, přičemž státu připadlo odstraňovat jí z cesty překážky.

Po celou dobu Blairova premiérování, dlouhého, desetiletého, seděl Corbyn na horních lavicích sněmovny, kde poslanci slovo dostanou jen zřídka. Když ho dostal, mnohokrát říkal pravý opak toho, co byla politika jeho vlastní strany. Hájil úplné jaderné odzbrojení, odmítl válku v Iráku, odmítal omezování přistěhovalectví, privatizace, spoluúčast pacientů a zejména jakékoli zásahy do Národního zdravotního systému (NHS), britské pýchy. Ta pýcha je oprávněná v rámci mizerného veřejného zdravotnictví na Západě, ve srovnání s naším zdravotnictvím nic mimořádného nepředstavuje.

To stojí za to doříct. On je vlastně Corbynův předloňský volební program programem toho, co u nás máme, většinově rádi, jiní neradi dávno: zestátnění pošty a železnice nebo zrušení školného na veřejných školách. Tyto body alespoň Seymour zmiňuje nejčastěji, z čehož soudím, že patřily k nejkontroverznějším. Autor tvrdí, že byl tento volební manifest nejradikálnějším programem strany od Druhé světové války. Je dobré si to občas uvědomit: nalevo proto, že snění o Corbynovi je v tomto smyslu sněním planým, neboť co on musí těžce probojovávat, nám někdy stačí hájit, napravo proto, že není až tak nutné podléhat panice britských médií o bláznivém radikalismu: u nás obstojně funguje a za radikální bychom považovali spíš školné zavést.

Co upoutá a inspiruje víc než labouristický program, je způsob, jímž Corbyn uspěl. Předně obnovil spojenectví s odbory. Ty se staly jeho nutnou vnitřní oporou v boji o vedení Labour. Podmínkou dostačující ale nebyly, ukazuje Seymour. Jeho největšími spojenci se stali právě naopak až jeho nepřátelé.

Teprve soustavná skandalizace v médiích, vytváření obrazu protinárodního elementu, spojeného s IRA i Hamásem, ba dokonce s bývalou československou Státní bezpečností, vlastně tehdy špióna a dnes teroristy, udělala Corbyna. Teprve tak za ním vyrostlo hnutí. Mainstreamová média mají dnes vůbec tak nízkou důvěru veřejnosti, že jim zbyla právě jen moc pomáhat těm, jejichž úspěch si nepřejí.

Corbyn je v Británii tím, čím jinde Trump, Babiš nebo Macron: tváří boje proti establishmentu. Ale ve skutečnosti není vůbec maskou toho typu, co oni. Neživí lásky a nenávisti nacionalismů, ani nepředstírá boj s kapitálem, nikomu povýšeně netyká prázdné fráze. Právě naopak: předkládá otevřenou a velmi vyhraněnou ideologii – jeho názory mají systém, plynou z principů a neodporují si. A to já považuji za nejúčinnější obranu proti korupci, klientelismu a kompromisům s mocí, tuhle závaznost. On prostě ví, že by zradil sám sebe.

Další články od Matěje Stropnického:

O jazycích a sebevědomí aneb Jak jsem se ocitl v Kataru

Jazyky

Lidi se mě někdy ptají, jak jsem se vlastně do toho Kataru dostal. A nechtějí slyšet, že letadlem, že jsem sešel po schůdkách, jel strašně dlouho autobusíkem a pak ještě čekal jako bluma na imigračním. Chtějí slyšet, jak jsem se sem dostal pracovně. Říkám jim pravdu a řeknu ji i vám. Na začátku jsem měl štěstí, pak mě naštvali a pak jsem si to odpracoval.

Jednoho dne mi zavolal jakýsi headhunter, lovec lebek, jeden z těch lidí, co chytají starší a životem unavené zaměstnance, omámí je sladkými řečičkami o novém pastvišti a pak si jejich sušené kontrakty vystavují v kancelářích. Byla to náhoda, neměl jsem v Kataru žádné vazby, a ten headhunter (říkejme mu James) o mně asi jen od někoho slyšel.

James byl velký profík. Vychválil mi firmu, vychválil mi zemi – Katar v jeho podání vypadal jako stinná zahrádka, kde všichni stále chodí v bikinách a popíjejí Sex on the Beach – a dohodl mi řadu telefonních interview. Musím říct, že se mi opravdu věnoval a že si svoje peníze zasloužil. Před každým interview mi zavolal, aby mě připravil, po rozhovoru mi zase volal znova a dával mi zpětnou vazbu. Byl jsem Jamesovi vděčný – až do jednoho osudného dne.

Ten den jsem měl další interview s budoucím týmem. Přiznám, se, že tyhle telefonní pohovory nemám rád. Nevidíte lidi proti sobě, necítíte jejich reakce, nemůžete používat gesta – je to jako dělat jemnou práci v tlustých palčácích nebo provozovat sex na dálku. Teda u toho druhého si to jen myslím, samozřejmě. Přesto jsem se snažil být pohotový, přidat trošku vtipu, podat co nejlepší výkon. Když interview skončilo, zavolal mi opět James. A co mi povídá: „Martine, je to dobré. Líbíte se jim. Sám jsem překvapený. Když jsem vás prvně slyšel… no, máte ten těžký slovanský přízvuk, že. Ale nakonec komunikujete skvěle.“

Když vyslovil to o tom přízvuku, tak mě strašně ranil. Moje sebevědomí šlo dolů o osmdesát procent. Sám jsem totiž dobře věděl, že je na mně slyšet, že jsem nechodil do školy zrovna s princem Charlesem. Sám jsem si kladl otázku, jestli může cizinec ze střední Evropy přesvědčit rodilé mluvčí, že jim dokáže vést komunikaci. A James se mi přesně trefil do slabého místa – jako když se bouchnete do brňavky v lokti.

Při příštím hovoru jsem se cítil jako blbec. A při dalším taky. Ale nějak jsem to zvládl. A pak mě pozvali do Kataru a tam mě dva dny testovali a zvládl jsem to taky. A pak mi konečně dali tu práci a já jsem tam přijel a furt jsem měl obavy z toho, co mi řekl James.

A víte, co se v Kataru ukázalo? Že můj strach byl zbytečný. Všichni ostatní tu taky mají svoje přízvuky. Indické, arabské, francouzské – snad nejhorší je jeden rodilý mluvčí, Skot, kterému nerozumí vůbec nikdo. Vždycky něco půl hodiny zaujatě vykládá, my se na něj usmíváme a pak mu řekneme, to bylo dobrý, Stephene, můžeš nám to prosím tě poslat ještě emailem? Po Jamesovi už mi stran přízvuku nikdo nic neřekl. Ostatně teď už mluvím normální idiomatickou angličtinou a rodilým mluvčím a kreativcům opravuju pravopisné chyby. A takhle je to v životě často. Nenechte se zranit někým, kdo vás stejně nemůže zastavit. Nepochybujte o sobě zbytečně – ostatní taky nejsou žádní bozi.

Tohle jsem původně napsal pro svůj oblíbený časopis Reportér, ale teď jsem si to s rodinou v Anglii připomněl. Jsem rád, že malý Martínek a Timi mluví jako rodilí mluvčí a žádný James jim už nikdy neřekne, že mají blbý přízvuk. Už kvůli tomu mi ten Katar za to stál. Ale i jestli to tak nemáte, nebojte se. Ze zkušenosti bych řek, že jako Češi nakonec ve světě uspějete líp, než si sami myslíte.

Další komentáře od Martina Jaroše:

Sirotčinec v Sýrii neřeší situaci opuštěných dětí v Řecku

Sirotek

Vyjádření naší iniciativy ČEŠI POMÁHAJÍ k záměru pana premiéra Babiše postavit v Sýrii multifunkční dětské středisko.

Pokud pan Babiš hodlá postavit přímo v Sýrii jakékoliv zařízení pro děti, tak tento záměr podporujeme.

Na druhou stranu takový plán nikterak neřeší situaci opuštěných dětí v Řecku či kdekoliv v Evropě. Evropské země na syrský režim uvalily sankce. Syrská vláda nemá legitimitu. Žádný evropský stát do země, jako je Sýrie, Syřany vracet nebude, pokud se nenajdou příbuzní dětí, kteří o děti sami požádají.

Dále jsme přesvědčeni, že nezletilým dětem bez doprovodu, které jsou již v Evropě, by z pohledu jejich bezpečí a perspektivy bylo lépe v náhradních evropských rodinách, kde by se dětem dostalo kvalitní zdravotní péče a dobrého vzdělání. Také je potřeba vnímat další skutečnosti, jako je fakt, že v EU jsou opuštěné děti nejen ze Sýrie.

Budeme nadále usilovat o to, aby Česká republika přijala část nezletilých dětí bez doprovodu, které jsou již přítomné na území Evropské unie a také rodiny s malými dětmi.

Budeme nadále sbírat podporu politiků napříč politickým spektrem a také podporu občanskou a jsme připraveni na nové jednání s vládními představiteli v této záležitosti.

Děkujeme všem za podporu.

Další komentáře od Jaroslava Mika:

- PAGE 1 OF 3 -

Next Page ⇀

loading
×