decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Státní svátky: Německo 2019 podle regionů

Největší soused České republiky zahrnuje několik spolkových zemí, které mají značnou autonomii. Jednotlivé regiony taky samostatně rozhodly, kdy budou odpočívat během roku 2019. Spolková ústava totiž pouze rámcově stanovuje: “Neděle a státem uznané svátky zůstávají zákonem chráněny jako dny pracovního klidu a duševního odpočinku.” Všechny země musejí povinně relaxovat pouze 3. října, na památku sjednocení. Sestavme proto srovnávací tabulku, abychom jasně viděli, kdy slaví státní svátky “Německo 2019”, současný tahoun evropské ekonomiky.

Kalendář a mapa pro všechny spolkové země

Země (a hlavní města) 1.1. 6.1. 19.4 22.4. 1.5. 30.5. 10.6. 20.6. 8.8. 15.8. 3.10. 31.10. 1.11. 20.11. 25.12. 26.12.
Bádensko-Württembersko (Stuttgart) X X X X X X X X X X X X
Bavorsko (Mnichov) X X X X X X X X X X X X X
Berlín (Berlín) X X X X X X X X X
Braniborsko (Postupim) X X X X X X X X X X
Brémy (Brémy) X X X X X X X X X X
Dolní Sasko (Hanover) X X X X X X X X X X
Durynsko (Erfurt) X X X X X X X X X X
Hamburk (Hamburk) X X X X X X X X X X
Hesensko (Wiesbaden) X X X X X X X X X X
Meklenbursko-Přední Pomořansko (Schwerin) X X X X X X X X X X
Porýní-Falc (Mohuč) X X X X X X X X X X X
Sársko (Saarbrücken) X X X X X X X X X X X X
Sasko (Drážďany) X X X X X X X X X X X
Sasko-Anhaltsko (Magdeburg) X X X X X X X X X X X
Severní Porýní-Vestfálsko (Düsseldorf) X X X X X X X X X X X
Šlesvicko-Holštýnsko (Kiel) X X X X X X X X X X

Křížky znamenají, že daná země (nebo autonomní město) slaví uvedené státní svátky. Německo 2019 vypadá na mapě, podle svého regionálního členění, následovně:

Státní svátky - Německo 2018

Vlajkové, tiché a státní svátky – Německo 2019

Větší, kulturně pestřejší republika má pochopitelně barevnější kalendář, než poměrně menší a homogenní Česká republika. Německo vyhlašuje i takzvané tiché dny (například v polovině listopadu vzpomíná na oběti ozbrojených konfliktů) nebo vlajková výročí, kdy instituce vyvěšují prapory (například Den Evropské unie 9. května).

Česká republika má více dnů pracovního klidu, než jakákoli spolková země. Ale když sečteme všechny státní svátky, Německo 2019 vede, především díky silnější křesťanské tradici:

  • 1. ledna Nový rok
  • 6. ledna Tři králové
  • 19. dubna Velký pátek – tryzna za umučeného Ježíše Krista
  • 22. dubna Velikonoční pondělí
  • 1. května Svátek práce – den dělnických hnutí a zaměstnaneckých práv
  • 30. května Nanebevstoupení Páně
  • 10. června Letnice – na biblické apoštoly sestoupil Duch Svatý
  • 20. června Slavnost Těla a Krve Páně – oslava svátosti přijímání, neboli eucharistie
  • 8. srpna Augsburský svátek míru – připomínka konce třicetileté války a náboženské svobody
  • 15. srpna Nanebevzetí Panny Marie
  • 3. října Den německé jednoty, neboli výročí opětovného sjednocení v roce 1990
  • 31. října Den reformace, na počest prvního protestanta Martina Luthera
  • 1. listopadu Slavnost Všech svatých (neboli Dušičky)
  • 20. listopadu Den pokání a modlitby
  • 25. prosince Vánoce
  • 26. prosince Svatého Štěpána

K TÉMATU:

Niedermayer: Vznikne z Německa a Francie superstát?

Paříž, Francie

Pozoruhodný slovník zvolilo Echo24.cz, když svůj článek o chystané smlouvě mezi Německem a Francií uvodilo titulkem: “Z Německa a Francie vznikne superstát. Merkelová s Macronem podepíší překvapivou smlouvu.” Pominu-li to, že není jasné, co přinese a jak snese politické změny, které obvykle následují volby, není mi jasné, proč se autor titulku lépe nepodíval, co jsou charakteristiky státu.

A nebo, pokud se mu takovéto spolupráce jeví jako “superstát”, proč nepřipomenul, že takovýchto “superstátů” je v Unii celá řada. Do jednoho podobného, zvaného V4, patříme…

Někdo se bojí diktátu, jiný pasivity

Nicméně, upozornění na tuto událost je na místě, i když z jiných důvodů. Ukazuje se, že v Unii jsou země, které se bojí toho, že se státy na něčem dohodnou a “Unie rozhodne”. Pro jiné je hrozba, že kvůli nenalezení dohody či kompromisu “Unie neudělá nic”.

Obě skupiny mohou být nakonec docela spokojeny, pokud budou hledána “vzájemně přijatelná řešení” či respektována subsidiarita – Unie nebude řešit to, co není třeba. Ale ne vždy se to tak děje.

Signál z největších zemí, že by vítaly (a jsou připraveny pro) více spolupráce, je potom významný. A nemyslím, že to je jen jejich názor.

Potřebujeme širokou Unii velkých i malých

Názor, nad kterým se stojí za to zamyslet. Pokud totiž v Unii bude dost zemí, které nebudou spokojeny s její omezenou schopností dohody (= chováním zemí, které budou dohody blokovat), dojde brzy na myšlenku “tuto Unii směřovat k zániku” a vytvořit “Unii novou”, připravenou na více spolupráce a porozumění.

Byl by to fatální moment pro budoucnost Evropy, o hodně by přišly nejen malé a střední země, jako jsme my, ale také budoucnost naší části světa by mohla být vážně ohrožena. Protože právě široká Unie, se silným vlivem nejen velkých, ale i malých a středních zemí, je podle mne tím nejlepším pro zajištění míru, prosperity, stability i vliv Evropanů na vývoj světa.

Redakční poznámka: Luděk Niedermayer svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Luďka Niedermayera:

Hlavenka: Otevřeme dveře dokořán ekonomické migraci

Chcete se mít brzy lépe? Dotazem mířím na ty, kteří se dobře nemají: na seniory s nízkými penzemi. Na občany s hluboce podprůměrnými mzdami. Na rodiny s dětmi a hypotékou, na dlouhodobě nemocné a zdravotně postižené, na lidi  v exekuci. Na ty, kteří by zlepšení své situace opravdu a vděčně pocítili. Chcete? Pak řekněte spolu se mnou nahlas: ČR potřebuje otevřít své dveře ekonomickým migrantům. Dokořán.

ekonomická migrace

Trocha jednoduché ekonomiky. Každý pracující člověk u nás vytvoří ročně průměrně 750 000 Kč přidané hodnoty (HDP děleno počtem ekonomicky aktivních lidí). Pokud tedy do české ekonomiky “připluje” jeden pracovník, vytvoří v průměru tuto hodnotu, která se většinově zase napustí do ekonomiky zpět, necelou polovinu si pak okamžitě či v dalších krocích (DPH z nákupů atd) vezme stát. Pokud do české ekonomiky “připluje” 400 000 lidí, což je momentální počet volných, poptávaných a našimi lidmi neobsaditelných pracovních míst, znamená to tři sta miliard korun navíc. Polovina z toho je 150 miliard – o tuto částku by se okamžitě, z roku na rok zvedly příjmy státního rozpočtu. Je to opravdu hodně peněz; za 150 miliard by se například mohly zvednout penze každému důchodci o 60 000 korun ročně. Trvale.

(S příbytkem pracovníků se ovšemže státní výdaje i o něco zvýší, na druhé straně ale peníze “vnesené” do ekonomiky mají multiplikativní efekt, tj. rozbíhají další výrobu, další mzdy, další utrácení, další investování podnikatelů atd).

V České republice je k dispozici práce (a tedy i mzda!) pro 400 000 lidí, které nemáme a nebudeme mít. Naopak: počet práceschopných našinců trvale ubývá, tempem 80-100 000 lidí rok co rok (rozdíl mezi počtem lidí odcházejících každoročně do penze a počtem mladých lidí vstupujících do prahu dospělosti, kdy mohou začít vydělávat). I kdyby ekonomika přestala rychle růst, což nejspíš přestane, i kdyby se efektivita nadále zvyšovala, což se průběžně děje také, stále je propad v počtu disponibilních pracovních sil příliš velký. Nezaměstnanost je prakticky na nule: kdo chce pracovat, práci má, byť nemusí jít vždy o práci snů.

Ekonomický migrant vytváří peníze a dělá práci, nad kterou ohrnujeme nos

Co představuje osoba, která přijde zvenku, přijde do naší země pracovat a kterou označujeme termínem ekonomický migrant? Čtěte prosím – zejména vy, kterým se nedaří moc dobře – pozorně: je to chodící pytlík peněz pro ekonomiku. Přichází jako dospělý a práceschopný – náš stát na něj nevynaložil ani korunu (dětství, školy, zdravotní péče…), musí si coby cizinec všechno platit sám, žádná velká sociální síť se na něj nevztahuje, důchod jej tady nečeká. Přinese “sebe” a vytváří přidanou hodnotu, “z ničeho”, oněch průměrně 750 000 korun ročně. Z toho velkou většinu vrátí zpět do ekonomiky – přímo státu na daních a odvodech, dále pak českým subjektům, kteří mu prodávají zboží, dávají nájem atd – a malou část, pokud se mu to vůbec podaří, si nechá a posílá domů.

Ekonomický migrant představuje další významné přínosy. Za prvé – jak dobře znají v Západní Evropě a začínáme to váhavě poznávat i my – dělá práci, nad kterou už domorodec ohrnuje nos. Ochota dělat podřadné práce je u nás minimální. Uklízeči, ostraha, pomocný zdravotní personál, noční směny v montovnách, manuální síly na stavbách, pomocný personál v gastru, práce v nebezpečném prostředí (horníci!), pečovatelství o staré a nemocné – zapomeňme, že tuto práci budou někdy s ochotou a radostně vykonávat Češi. Nikdy nebudou. Už z výčtu těchto prací je vidět, že se nejedná jen o nějaké vyrábění výrobků pro podnikatele, aby tito měli vyšší zisky – jedná se o činnosti, které patří k základním službám státu. Nedostatek pracovníků ve zdravotnictví a sociálních službách je už nyní alarmující a projevuje se na kvalitě i kvantitě poskytovaných služeb. Pokud je tato věta moc šroubovaná, řeknu to takto: vinou nedostatku pracovníků v těchto oborech již nyní umírají lidé zbytečně.

Za druhé: přijímáme-li ekonomického migranta, jsme to my, kdo si vybírá. Chybí-li nám řidiči, poptáme řidiče; chybí-li nám ošetřovatelky, poptáme ošetřovatelky, chybí-li programátoři, poptáme programátory, nedostává-li se zoufale kulturních antropologů, hledáme tuto profesi. Přijímáme toho, kdo nám chybí.

Za třetí: ekonomičtí migranti – lidé jdoucí za prací, za pracovním povolení – jsou flexibilní pracovní silou v nedostatku, ale i v přebytku. Pokud by nastala natolik hluboká krize, že by se podniky pustily do velkého propouštění a lidé najednou přebývalo, jednoduše se neprodlouží pracovní povolení. Tak to funguje všude na světě: zelená karta fakt není ten papírek k vašemu autu, ale dočasné povolení k práci a pobytu. Win-win kartička: umožňuje pracovníkovi z cizí země si vydělat více než doma, umožňuje hostitelské zemi vydělávat na něm, ale umožňuje jí se s ním taky rychle rozloučit.

Přiblížit se Německu na dohled

Nikdy jsme neměli větší šanci se přiblížit úrovni nejvyspělejších zemí než nyní. Ekonomika funguje – to nebude trvat věčně. Západ je stále ochoten zadávat směrem na východ obrovské množství zakázek – to s Průmyslem 4.0 začne přestávat – a máme komparativní výhodu nižších mezd i dalších nákladů. Též ovšem jenom do času.

Naše ekonomika jede pod svým potenciálem, protože jí (mimo jiné) chybí hrozně moc lidí. Naplnění potenciálu přinese velké peníze do státního rozpočtu, který pak bude možné použít jak na investice, které nás posunou výš – investice do lepšího vzdělání v první řadě – tak na pomoc těm, kteří strádají, což je právě tak potřeba. Při dobře šlapající ekonomice je přitom navíc možné tlačit na zvyšování nejnižších mezd – například dohodami v profesních svazech obor od oboru různě (a vratně v případě krize!), tak jako je tomu třeba v sousedním Rakousku.

Vládnou nám dobře?

Podle čeho hodnotit kvalitu vládnutí? Nabídnu jedno vlastní kritérium: podle odvahy. Dělat laciná technická opatření, která se budou všem líbit, to dokáže každý: tomu přidat, tomu přidat. Udělat rozhodnutí, u kterého jsem přesvědčený, že je správné, ale které není zrovna populární – jo, to už je těžší věc. Ukázat odvahu: postavit se před voliče, které jsem tři roky strašil slovem “migrant” až z toho úplně zcepeněli a říci jim, že  tihle “migranti” pomohou naší zemi k prosperitě a jim k lepšímu životu. Dokáže to ten směšný strejda v čele vlády?

No nedokáže, samozřejmě.

Redakční poznámka: Jiří Hlavenka svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Jiřího Hlavenky:

Jak imigrant v Německu vybudoval miliardovou firmu

Migrace rozděluje občany do různých názorových táborů, zaměstnává politiky a stává se životním osudem válečných uprchlíků. Celoživotní nomád Naren Shaam vzal cestování jako podnikatelskou příležitost. Opět se přesunul na jiný kontinent, aby v Berlíně založil startup GoEuro, který svým klientům rezervuje dopravní spoje. Investoři i turisté jsou nadšení.

Narodil se v Indii, vystudoval a pracoval ve Spojených státech amerických. Potom se rozhodl, že procestuje starý kontinent. Projel 14 evropských států a přitom zjistil, jak rozmanití a přitom roztříštění jsou zdejší dopravci. Tolik možností – a žádný srovnávač! A tak se turista Naren Shaam rozhodl, že vyvine potřebnou aplikaci.

Berlín prý přitahuje talenty

Z Ameriky se natrvalo přestěhoval do Evropy, přičemž jako základnu svého projektu vybral německou metropoli. Tady sice Shaam občas trochu postrádá slunce, ale od začátku tohoto dobrodružství byl okouzlený životní úrovní Berlína. Cítil, že právě sem přiláká potřebný kapitál a perfektní mezinárodní tým. V roce 2012 tedy v Berlíně založil startup GoEuro, a udělal dobře.

Firmě uvěřila řada investorských skupin, například: Kinnevik AB, Kleiner Perkins nebo banka Goldman Sachs. Dohromady indo-americko-německému vizionáři poslaly 261 milionů eur, v přepočtu zhruba 6,7 miliardy českých korun. A taky ony zřejmě udělaly dobře.

Evropa je naše, jedeme dále

GoEuro nyní spolupracuje se stovkami dopravců, pokrývá 36 států, každý den má statisíce uživatelů a zaměstnává přes 300 lidí. Ostatně, zkuste vyhledat vlaková, autobusová a letecká spojení do nějaké zajímavé destinace sami, na webu GoEuro. Potom můžete rezervovat vybraný spoj, nebo rovnou koupit jízdenku či letenku.

Naren Shaam nyní uvádí jako své nejoblíbenější destinace Řím, Pompeje a další lokality, kde vzkvétaly starověké civilizace. Ale kdo ví, za nějaký čas možná přesídlí třeba do Austrálie. Ostatně, jak sám říká, nebude mít klid, dokud službu GoEuro nerozšíří na celý svět, aby si kdokoli cestující odkudkoli kamkoli mohl najít nejlepší dopravní spojení.

Vždyť cestování je super – tedy pokud nemusíte před ničím neutíkat, máte dobré úmysly, platné doklady, dostatek peněz a zdravé tělo i mysl.

- PAGE 1 OF 3 -

Next Page ⇀

loading
×