decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

O jazycích a sebevědomí aneb Jak jsem se ocitl v Kataru

Jazyky

Lidi se mě někdy ptají, jak jsem se vlastně do toho Kataru dostal. A nechtějí slyšet, že letadlem, že jsem sešel po schůdkách, jel strašně dlouho autobusíkem a pak ještě čekal jako bluma na imigračním. Chtějí slyšet, jak jsem se sem dostal pracovně. Říkám jim pravdu a řeknu ji i vám. Na začátku jsem měl štěstí, pak mě naštvali a pak jsem si to odpracoval.

Jednoho dne mi zavolal jakýsi headhunter, lovec lebek, jeden z těch lidí, co chytají starší a životem unavené zaměstnance, omámí je sladkými řečičkami o novém pastvišti a pak si jejich sušené kontrakty vystavují v kancelářích. Byla to náhoda, neměl jsem v Kataru žádné vazby, a ten headhunter (říkejme mu James) o mně asi jen od někoho slyšel.

James byl velký profík. Vychválil mi firmu, vychválil mi zemi – Katar v jeho podání vypadal jako stinná zahrádka, kde všichni stále chodí v bikinách a popíjejí Sex on the Beach – a dohodl mi řadu telefonních interview. Musím říct, že se mi opravdu věnoval a že si svoje peníze zasloužil. Před každým interview mi zavolal, aby mě připravil, po rozhovoru mi zase volal znova a dával mi zpětnou vazbu. Byl jsem Jamesovi vděčný – až do jednoho osudného dne.

Ten den jsem měl další interview s budoucím týmem. Přiznám, se, že tyhle telefonní pohovory nemám rád. Nevidíte lidi proti sobě, necítíte jejich reakce, nemůžete používat gesta – je to jako dělat jemnou práci v tlustých palčácích nebo provozovat sex na dálku. Teda u toho druhého si to jen myslím, samozřejmě. Přesto jsem se snažil být pohotový, přidat trošku vtipu, podat co nejlepší výkon. Když interview skončilo, zavolal mi opět James. A co mi povídá: „Martine, je to dobré. Líbíte se jim. Sám jsem překvapený. Když jsem vás prvně slyšel… no, máte ten těžký slovanský přízvuk, že. Ale nakonec komunikujete skvěle.“

Když vyslovil to o tom přízvuku, tak mě strašně ranil. Moje sebevědomí šlo dolů o osmdesát procent. Sám jsem totiž dobře věděl, že je na mně slyšet, že jsem nechodil do školy zrovna s princem Charlesem. Sám jsem si kladl otázku, jestli může cizinec ze střední Evropy přesvědčit rodilé mluvčí, že jim dokáže vést komunikaci. A James se mi přesně trefil do slabého místa – jako když se bouchnete do brňavky v lokti.

Při příštím hovoru jsem se cítil jako blbec. A při dalším taky. Ale nějak jsem to zvládl. A pak mě pozvali do Kataru a tam mě dva dny testovali a zvládl jsem to taky. A pak mi konečně dali tu práci a já jsem tam přijel a furt jsem měl obavy z toho, co mi řekl James.

A víte, co se v Kataru ukázalo? Že můj strach byl zbytečný. Všichni ostatní tu taky mají svoje přízvuky. Indické, arabské, francouzské – snad nejhorší je jeden rodilý mluvčí, Skot, kterému nerozumí vůbec nikdo. Vždycky něco půl hodiny zaujatě vykládá, my se na něj usmíváme a pak mu řekneme, to bylo dobrý, Stephene, můžeš nám to prosím tě poslat ještě emailem? Po Jamesovi už mi stran přízvuku nikdo nic neřekl. Ostatně teď už mluvím normální idiomatickou angličtinou a rodilým mluvčím a kreativcům opravuju pravopisné chyby. A takhle je to v životě často. Nenechte se zranit někým, kdo vás stejně nemůže zastavit. Nepochybujte o sobě zbytečně – ostatní taky nejsou žádní bozi.

Tohle jsem původně napsal pro svůj oblíbený časopis Reportér, ale teď jsem si to s rodinou v Anglii připomněl. Jsem rád, že malý Martínek a Timi mluví jako rodilí mluvčí a žádný James jim už nikdy neřekne, že mají blbý přízvuk. Už kvůli tomu mi ten Katar za to stál. Ale i jestli to tak nemáte, nebojte se. Ze zkušenosti bych řek, že jako Češi nakonec ve světě uspějete líp, než si sami myslíte.

Další komentáře od Martina Jaroše:

Zahoďme pesimismus, nezaměstnanost je nejnižší za posledních 40 let

Často slýcháme pesimistické předpovědi o tom, jak se lidstvo řítí do záhuby, jak je všechno strašné, lidem se žije hůř a hůř atd. Přitom to není pravda a fakta jsou v mnoha případech jiná.

Jedním z největších celosvětových zel je nezaměstnanost, kdy člověk bez vlastní viny nemůže sehnat práci, a jestliže má ještě navíc živit rodinu, bývá to velký problém. Radostnou zprávou proto jistě je, že v současné době zažívá lidstvo éru nejnižší nezaměstnanosti za posledních 40 let, která letos celosvětově klesla na 5,2%. Vyplývá to tak ze studie renomované švýcarské banky USB.

Kdo chce pracovat, najde uplatnění

Česká republika obsadila v žebříčku nezaměstnanosti 18. místo na světě, a podle tohoto hodnocení je i na druhém místě v rámci Evropské unie, z hlediska čísel Eurostatu jí dokonce patří první příčka v nejnižším počtu nezaměstnaných.

V současné době je v naší zemi tříprocentní nezaměstnanost, která tak je nejnižší za posledních dvaadvacet let. Konkrétně to znamená, že bez práce je v současnosti kolem dvou set tisíc lidí, volných míst pak je dokonce přes tři sta tisíc. Zaměstnání proto nyní získávají snadněji i ti, kteří s tím měli dříve problémy, například absolventi bez praxe, méně kvalifikovaní nebo lidé starší padesáti let, o které dříve nebýval mezi firmami zájem.

Další pozitivní čísla

Současná situace na trhu práce nutí zaměstnavatele ke změně chování. Ti proto nyní nabízejí lidem lepší platy a průměrná mzda díky tomu vzrostla v třetím čtvrtletí minulého roku podle Českého statistického úřadu na 31 516 Kč měsíčně. Meziročně si tak pracovníci vydělali nominálně o 8,5 % a reálně (výdělky očištěné o inflaci) o 6,0 % více. Tempo mzdového růstu je nejrychlejší za posledních 10 let. A když doplním ještě medián, který je přesnější než průměrná mzda, na niž dosáhne jen zhruba třetina lidí, lze konstatovat, že si lidé polepšili ještě víc, a to o 9,8 %, medián českých mezd měl totiž v letošním druhém kvartálu hodnotu 27 719 Kč.

Společnosti se také předhánějí v nabízení různých dalších benefitů, mezi něž patří pět týdnů dovolené, příspěvky na závodní stravování, penzijní připojištění, relaxace a masáže, možnost práce z domova, třinácté a čtrnácté platy, pružná pracovní doba, vzdělávací kurzy, služební notebooky, mobily a auta atd.

Pojďme jednou říct, ano, máme se dobře!

To všechno jsou důsledky nízké nezaměstnanosti, která je zásadním předpokladem k prosperitě země. Když lidé pracují, tak mají více peněz, které také utrácejí za zboží či služby, které by si jinak dovolit nemohli. A podle předpovědi ekonomů by se situace ani letos neměla změnit.

Čili zahoďme zbytečný pesimismus, pro který nejsou důvody, žijeme v krásné době. Vždy je co zlepšovat, měli bychom ale umět říct, že se nyní po ekonomické stránce máme dobře. A spíše udělejme vše proto, abychom si nenechali naši svobodu a demokracii vzít.

Zákon o sociálním podniku jde k připomínkám

Už jsme ani nedoufali, že se aspoň zhruba podaří splnit termín daný Plánem legislativních prací vlády pro rok 2018, podle něhož měl být v prosinci předložen návrh zákona o sociálním podniku a o změně zákona o zadávání veřejných zakázek. Předkladatelem je totiž Úřad vlády a vzhledem ke zrušení pozice ministra pro lidská práva to chtělo podpis premiéra, o němž si nejsme jisti, zda převážně malé, environmentálně a sociálně odpovědné podniky vnímá jako užitečné. Pravděpodobně ale pomohli spolupředkladatelé – Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo práce a sociálních věcí. Nejspíš i díky nim je nyní zákon v paragrafovém znění na světě a k připomínkám ostatním ministerstvům a dalším subjektům.

Věcný záměr zákona, původně nazvaného “o sociálním podnikání”, schválila ještě Sobotkova vláda 15.5.2017. Pak ale šla příprava paragrafů vpřed jen velmi pomalými krůčky. Měnily se totiž vlády i vnější poměry. Zejména extrémně klesala nezaměstnanost, kterou byl původně zákon, značně nepřesně, zdůvodňován. Sociální podnikání není jen o zaměstnávání znevýhodněných osob, ale o společenském prospěchu tam, kde “jen” trh nestačí pokrýt místní poptávku nebo uspokojit potřeby a chce to něco navíc.

Jak jsme psali již v roce 2016, zákon upravující podmínky pro to, aby se podnik mohl označovat jako “sociální”, je základním předpokladem, že na trhu jako takovém a na trhu práce vyrostou (nebo aspoň pro legislativní vakuum nezhynou) subjekty, které jsou schopny prospívat deprivovaným koutům naší země, pracovníkům znevýhodněným nejen zdravotně, ale také sociálně (protože tyto osoby zákon jako první v ČR definuje – viz § 18) a přispívat ke kultivaci veřejných zakázek soutěžených nejen s ohledem na cenu, ale také na kvalitu a jejich společenský přínos.

Máme z předložení zákona radost!

Další články od Institutu pro sociální inkluzi:

Fond pracovní doby 2019 pro různé režimy

Čas jsou peníze. Základní ekonomickou poučku znají všichni obchodníci, mezi které patří samozřejmě také zaměstnavatelé a zaměstnanci. Jedni kupují cizí práci, druzí svůj tvůrčí potenciál prodávají. Základní směnnou jednotkou přitom není finanční odměna za výkon, nýbrž za uplynulý čas: Kč za měsíc, případně Kč za hodinu. Ale například leden trvá déle než únor a ještě komplikovanější situace nastává, když firma funguje ve vícesměnném nebo nepravidelném režimu. Proto musí zaměstnavatel respektovat takzvaný fond pracovní doby 2019.

Většina zaměstnanců dělá každý týden 40 hodin

Bůh podle Bible stvořil svět za týden, přičemž poslední den odpočíval. My lidé máme skromnější cíle, takže většinou relaxujeme nejenom v neděli, ale také v sobotu. Základem je tedy týdenní fond pracovní doby, začínající normálně pondělím a končící pátkem. Pokud individuální smlouva, dohoda, kolektivní smlouva nebo vnitropodnikový předpis nepovoluje nižší úvazek za stejné peníze, podle zákona č. 262/2006 Sb. máme na svoji plnou výplatu právo, jakmile během každého týdne v měsíci odkroutíme:

  • 40 hodin ve většině případů
  • 37,5 hodiny v dolech, v báňském geologickém průzkumu apod.
  • 37,5 hodiny ve třísměnném nebo nepřetržitém režimu (například někteří zdravotníci)
  • 38,75 hodin ve dvousměnném režimu

Samozřejmě odečítáme dny pracovního klidu (svátky) a řádnou dovolenou. Úměrně krátíme týdny, které leží na pomezí dvou kalendářních měsíců. Takže pokud máme například v lednu dohromady 22 pracovních dnů, plný počet odpracovaných hodin obvykle činí 176 (22 dnů x denní pracovní doba 8 hodin).

Fond pracovní doby 2019 při nepravidelném režimu

Kvůli sezónním výkyvům nebo nepřetržitému provozu mají některé podniky vlastní plánovací kalendář. Zaměstnavatel totiž může svému personálu předepsat různě dlouhé pracovní týdny: například 12hodinové směny v úterý, čtvrtek, sobotu, potom v pondělí, středu, pátek, neděli atd. Ale v průměru musí dodržovat zákon, přičemž rozhoduje dlouhodobý fond pracovní doby:

  • normálně v úseku maximálně 26 po sobě jdoucích týdnů
  • v kolektivní smlouvě lze dohodnout úsek až 52 po sobě jdoucích týdnů

Takže ve většině případů, když sečtete směny během posledních 26 týdnů, průměrná týdenní pracovní doba by měla vyjít 40 hodin (eventuálně 38,75 hodiny, nebo 37,5 hodiny, vizte předchozí kapitolku).

Povinné i dobrovolné přesčasy jsou zákonem omezeny

Jenomže co když má firma hodně velké problémy, hrozí krach a propouštění? Z vážných provozních důvodů může zaměstnavatel nařídit přesčasy, ovšem maximálně 8 hodin v daném týdnu a 150 hodin v kalendářním roce! Potom samozřejmě musí ke smluvené mzdě nebo platu přihodit ještě příplatek: normálně 25 % průměrné hodinové sazby za každou hodinu navíc, ve veřejném sektoru během víkendů a svátků 50 % odpovídajícího platu. Anebo aspoň poskytne stejně dlouhé náhradní volno, ideálně do následujících 3 kalendářních měsíců.

Větší fond pracovní doby mají zdravotníci: Takzvaná další dohodnutá práce přesčas tady může dosáhnout ještě průměrně 8 hodin týdně navíc (na záchranné službě dokonce 12 hodin týdně navíc!) v úseku maximálně 26 po sobě jdoucích týdnů, anebo díky kolektivní smlouvě v úseku až 52 týdnů. Zaměstnanec ovšem má právo nadměrný zápřah beztrestně odmítnout.

- PAGE 1 OF 18 -

Next Page ⇀

loading
×