decoration decoration decoration
decoration
leaf leaf leaf leaf leaf
decoration decoration

Ministryně prý „neodkladně” zajistí masivní výstavbu

Vrásky z bydlení si u nás dělá téměř každý. Když dáte půl výplaty za hypotéku, jste jednou nohou v dluhové pasti a druhou v chronické depresi. Zajištění investic do masivní výstavby, rekonstrukce objektů a předložení norem pro dostupné bydlení prý považuje Ministerstvo pro místní rozvoj za své NEODKLADNÉ téma. Za to jsem moc ráda.

Jana Maláčová

A pak jsou tady samozřejmě lidé v hmotné nouzi. Těm je třeba pomoct najít vhodné bydlení, o které se dokážou postarat. Trvat na tom třeba i za pomoci sociálních pracovníků, jinak jim dávky NEBUDOU vypláceny. Musíme si ale posvítit i na pronajímatele, kterým se nechce dodržovat zákony, a přitom tak rádi šponují nájmy do astronomických výšin. S paní ministryní Klárou Dostálovou nás čeká nelehký úkol, ale věřím, že když DODRŽÍ SLOVO a potáhneme za jeden provaz, dostaví se nejen byty, ale i výsledky.

Další komentáře od Jany Maláčové:

Sociální dávky představují 1,37 % HDP. Málo, nebo moc?

Víc než 90 procent nepojistných dávek jde zdravotně postiženým, rodinám s dětmi a seniorům. Jestli si někdo myslí, že se na těchhle lidech dají ušetřit desítky miliard, plete se. Prostor k úsporám vidím u dávek na bydlení. Musíme být ale hodně opatrní. Bydlení je dnes šíleně drahé a spousta seniorů by bez této pomoci nevyšla s důchodem. Cílem je posvítit si na ty, kteří systém zneužívají, a ne poškodit ty nejslabší.

Sociální dávky představují 1,37 % HDP

Další komentáře od Jany Maláčové:

O školních obědech budou rozhodovat ředitelé a nadace

Dívenka

Od prosince to vypadalo, že vláda a zákonodárci připustí, že oběd ve školách v průběhu povinné školní docházky, tedy od povinného předškolního vzdělávání po základní školu, je součástí vzdělávání a měly by ho dostat všechny děti. Debaty se vedly jen o tom, zda “krmení” ukončit už po prvním nebo až po druhém stupni ZŠ a, hlavně, zda obědy platit dětem chudším, dětem pracujících, nebo všem.

Přitom “parky, školy, knihovny, informační centra, parkovací místa a další veřejné služby můžou bezplatně využívat i ti nejbohatší,” píše Michal Kašpárek. Jídlo ve školní jídelně jako záruka lepší školní docházky a třeba i zapojení dětí do neformálního vzdělávání v kroužcích, společný oběd jako naděje na vznik a upevňování přirozených vztahů dětí bez ohledu na socioekonomický status rodin, to je, oč tu běželo.

Kam se podělo 200 milionů Kč z Evropské unie?

Každopádně, teď nejsou na stole obědy ani plošně pro všechny, ani podle chudoby či potřebnosti, ale podle mínění ředitelů a ředitelek škol, navíc vyjma škol mateřských, pro něž je prozatím debata o plně hrazených obědech uzavřena. Čeká se totiž, zda na pomoc hladovým dětem nekápne něco z EU.

Až se Evropská komise (EK) podívá na čerpání Fondu evropské pomoci nejchudším osobám na Ministerstvu práce a sociálních věcí (MSPV), asi ji Česko nepřesvědčí, že by to byl dobrý nápad. Z 200 milionů korun, které na obědy dostalo MPSV, byly vyhlášeny podle zájmu krajů zatím čtyři výzvy o celkovém objemu 147 milionů – jsou to ale jen výzvy, aby kraje předkládaly projekty. O objemu prostředků vyčerpaných toho mnoho známo není, stopa se ztrácí u výroční zprávy za rok 2016. Chce-li tedy ČR o obědech pro školní a školkové děti s EK začít vyjednávat, měla by si nejprve zaktualizovat data.

Pomoc musí zajišťovat nezisková organizace

Co se týče programu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), není tak úplně pravda, že druhý z programů – Obědy pro děti – je programem státním. Stát se jen spolupodílí na práci neziskovky, a je tedy něco jako sponzorem nadace Women for Women (WfW), která, kdykoli bude chtít, s touto svou činností skončí. Aniž bychom chtěli snižovat nezpochybnitelné zásluhy WfW, její práci rozhodně nelze nazvat programem MŠMT nebo dokonce programem vládním, byť se informace objevují na jeho webu.

Suma sumárum. Strany vládní koalice pokus o systémovou podporu potřebných hladových dětí vzdaly. Namísto 1,7 miliard ročně, Ministerstvo financí ztrojnásobí částku na spolufinancování MŠMT pro WfW, což bude ohromujících 90 milionů. Znovu, díky i za to. Jen by nemělo zapadnout, že:

  1. V případě tzv. programu MŠMT se vláda neobejde bez neziskovky, což je jen jeden příklad za tisíce jiných, např. v sociálních službách, tak ať z toho aspoň vyvodí patřičné závěry.
  2. Předškolní děti zůstanou nejméně do roku “2021 a dále” podle Kateřiny Valachové hladovějící, nebo by se měly kraje rozhoupat a podat si své poslední projekty do programu MPSV, které obědy a svačinky ve školkách (z peněz EU) podporuje. Motivační potenciál hrazení obědů ve školkách pro nástup do školek dětí z rodin sociálně vyloučených padá. Zůstává jen hrozba přestupku a na něj navázaná stopka sociálních dávek, kterou MŠMT opakovaně navrhuje přidat do zákonů o pomoci v hmotné nouzi a o státní sociální podpoře (novely obou se chystají v březnu a dubnu).
  3. Školní děti budou vydány napospas ředitelům/ředitelkám škol, které “nejlépe vědí”. Například v Obrnicích: „Je těžké vybrat děti, které si to zaslouží, aby to někdo necítil jako nespravedlnost,“ říká ředitelka základní školy v severočeské obci Obrnice Vladimíra Strolená. Nebo v Děčíně: “Já tam nevidím žádnou takovou rodinu. Já samozřejmě vím, o čem ten projekt je, a já to tam nevidím. Buď jsem slepá, ale nevidím ho tam,“ domnívá se Věra Floriánová, ředitelka děčínské ZŠ Kosmonautů.
  4. Je to ovšem pořád lepší, než když jsou plné žaludky dětí závislé na krajských politicích typu Martina Kliky, o němž dosud nevíme, jestli už “se skřípěním zubů” připustil, že by mohl za peníze z MPSV v Ústeckém kraji konečně nakrmit alespoň děti z rodin v hmotné nouzi. Taky by bylo fajn, kdyby si ČSSD ujasnila, jestli je “výhra”, když o obědech pro děti přestanou rodiče informovat úřady práce (ÚP), což mají uvedeno ve svých interních postupech. Že lze ÚP vypustit, je podle Kateřiny Valachové (ČSSD) výhoda. Martin Klika (ČSSD) by na ÚP naopak hodil veškeré rozhodování. Vložíme se do toho se svým přesvědčením, že ÚP je vhodným místem, kde se rodiče mohou o možnosti úhrady obědů dozvědět.

Čest všem obětavým ředitelům a ředitelkám škol, neziskovkám (ani zdaleka ne jen WfW), sociálním pracovníkům a pracovnicím, krajům jakožto žadatelům u MPSV a obcím jakožto zřizovatelům základních a mateřských škol, kterým nejsou hladové děti lhostejné a nečlení je na potřebnější a méně potřebné čistě podle toho, jaké mají rodiče. Vládní koalici budiž naopak vysloveno hluboké zklamání, že není s to se postarat o to, aby v naší zemi žádné dítě nemělo hlad a tento elementární požadavek byl zajištěn lépe, než že se místo úpravy zákona postaví do řady za ostatní dárce soukromých organizací..

Další články od Institutu pro sociální inkluzi:

Každoročně musíme přidat dalších 7 miliard, aby důchody neklesly

důchodová reforma

Kdybych věděl jak na důchodovou reformu, udělím si ihned metál.

Situace je totiž dosti prekérní. Čísla statistického úřadu ukazují, že rok co rok klesá počet lidí v aktivním věku (15-65) o cca 30 000 a současně stoupá počet lidí v seniorském věku o 50 000. Tato čísla jsou pro příštích 20-30 let docela přesně předvídatelná i do budoucnosti, protože vycházejí z existující struktury populace, tzv. stromu života. Stále se zmenšující počet ekonomicky aktivních osob tak musí “živit” stále se zvětšující počet penzistů – tak tomu v průběžném systému je a vždy bude, pokud bude zachován.

Spočítejme si, kolik to bude stát – “každého z nás”. Pokud by byla konstantní výše důchodu (což není), znamenají demografické nůžky nárůst výdajů na penze rok co rok o 7 miliard, přičemž efekt se kumuluje: 7, za rok 14, za další 21… Na každého ekonomicky produktivního člověka pak připadá něco přes tisícovku za rok navíc, se započtením poklesu počtu plátců asi 1300 Kč. Takže 1300 letos, 2600 napřesrok, 4000 třetí rok… A to prosím bez navyšování důchodů.

Tento trend se dá vyvažovat – bez zvyšování daní – rychlým a trvalým růstem ekonomiky. Je to vidět v těchto letech: rychle rostoucí ekonomika těch sedm miliard navíc ročně (počítáno ve stálých cenách) vygeneruje celkem bez námahy. V okamžiku, kdy růst skončí a křivka se přehoupne do stagnace nebo sestupné fáze, nastane problém. Jev svírání nůžek bude pokračovat, ale zdroje nebudou.

Svírající se nůžky nevyřešíme spořícími pilíři

Než začneme vymýšlet důchodové modely a nabourávat současný průběžný, vězme, že jakmile do něj “hrábneme”, sníží se příjmy rozpočtu země. Pokud bychom ubrali deset procent ve prospěch různých typů dalších “pilířů”, tj. spoření, připravíme státní rozpočet rok co rok o 30 miliard. Jenomže protože aktuální systém JE průběžný, muselo by se tam na důchody těch 30 miliard přilít odjinud, tj. na každého ekonomicky aktivního by to dopadlo dalšími 4 500 korunami navíc. Nebo by o tohle museli mít současní důchodci méně (o 15 000 na každého a na rok!). Takže tohle asi ee.

Pokud ale nesáhneme na průběžný systém, možnosti se zužují. Různé typy dalších pilířů jsou samozřejmě možné, ale vždy to znamená, že daný člověk si spoří ze svého, “přispořuje si na stáří”. Spoření má výhody i nevýhody. Výhodou je, že lidé jsou vedení k určité zodpovědnosti za svůj osud; nevýhody pak jsou, že a) je nutné zabezpečit, aby naspořené peníze neztrácely na hodnotě, nečekaně velkou inflací či “defraudací” fondu, b) chudí lidé, kteří mají i tak šanci jen na malý důchod a jsou tedy nejohroženější, si nenaspoří nejspíš nic. Spořicí pilíře trochu pomohou, ale nemyslím si, že problém svírajících se nůžek vyřeší.

S ekonomickou krizí v Česku zase přibude nenávisti

Pak ještě můžeme různě machlovat s výší důchodů vůči mzdě – buď rovnější, tj. +- rovný důchod bez ohledu na mzdu, nebo zásluhovější, tedy výrazně vyšší mzda = výrazně vyšší důchod. Tím ale jen přerozdělujeme z jedné kapsy do druhé podle toho, jak moc levicoví či pravicoví jsme.

Jistě je možnost zvýšit daně, tj. více zatížit ekonomicky aktivní obyvatelstvo v duchu hesla Je vás méně a méně, musíte o to víc platit. Vtipné je, že přesně s tímhle bude muset přijít ministr financí krátce poté, co přijde krize (která navíc dopadne na obyvatelstvo v podobě nezaměstnanosti, kurzarbeitů atd.), pokud bude chtít udržet důchodový účet vyrovnaný. To bude zase v české kotlině nenávisti!

Dělníci bývají po 55 letech života zralí na odpočinek

A pak je zde posun odchodu do důchodu. Je to nástroj ze všeho nejmocnější: odchod o rok znamená, že vám ubude o cca 130 000 penzistů a přibude 130 000 pracujících, tedy celkový “efekt” rozdílu mezi pracujícími a nepracujícími je 260 000 osob. Finančně je ten efekt obří: okamžitý pokles nákladů na důchody o cca 4000 Kč na každého ekonomicky aktivního ročně, nebo, z druhého konce, o 12 000 ročně vyšší důchody při stejných odvodech.

Prodlužování odchodu do důchodu ale má také svá pro a proti. Především by muselo velmi silně zohlednit druh práce a nejspíš i fyzicko-duševní stav dotyčného nebo dotyčné. Lidé manuálně pracující, i když se dnes pracuje méně tvrdě než dříve, bývají po cca 55. roce už docela zhuntovaní; lidské tělo není stavěno na čtyřicet let fyzické námahy v režimu 8×5 (čest výjimkám). Vědí to samozřejmě i zaměstnavatelé, takže osob po šedesátce už fakt moc nezabírají. U lidí duševně pracujících – ale opět případ od případu – je naopak dnes plná duševní svěžest do pozdního věku častá, klesající energii vyvažují zkušenosti. Jak si ale s tímto poradit, není zřejmé. Tvrdá laťka odchodu do důchodu opravdu těžce dopadne na manuálně pracující či už jinak “opotřebované” lidi, systém výjimek či subjektivního vyhodnocování “máš-nemáš nárok” půjde jednak obcházet a jednak bude vlastně penalizací za to, že jste zdravý až do vysokého věku.

Se stoupajícím věkem snižovat pracovní dobu?

Nápovědu nám ani nedají další státy. Je zajímavé, jak moc se věk odchodu do důchodu liší i v Evropě: např. v Holandsku se jde v 68 (!), v Izraeli, Řecku, na Islandu a v Itálii v 67 (zajímavé je, jak vzájemně různorodé tyto země jsou), zatímco na Slovensku, v Japonsku, u nás či ve Finsku to je v 62-63 letech. Dáme-li pryč výjimky z trendu, pak v západní Evropě se chodí do důchodu později a směrem na východ pak dříve, a jakýsi zlatý střed je pak dnes na 65 letech. (Udávané hodnoty věku platí pro muže). Jako možné kompromisní řešení vidím prodloužení odchodu do důchodu se současným postupným zkracováním pracovní doby u vyššího věku, např. 30 hodin týdně u 60+, 20 hodin u 65+, atd. Tím by se též zmírnil ten skok z plného pracovního nasazení do plné penze.

Víc k tomu říci neumím a uvítám diskusi; posbíral jsem jen pár čísel a převedl je na částky “na každého z nás”, což je myslím užitečné a jinde jsem to takto publikované neviděl.

Redakční poznámka: Jiří Hlavenka svoje komentáře publikuje na svém facebookovém profilu, jejich přebírání nám laskavě povolil.

Další články od Jiřího Hlavenky:

- PAGE 1 OF 12 -

Next Page ⇀

loading
×