Jak naši potomci okomentují dnešní válku na Ukrajině?

Hypotetická reportáž z budoucnosti:

Moje vnučka právě absolvovala školní exkurzi do Osvětimi, kde na vlastní oči viděla, jak vypadal nacistický koncentrační tábor ze 20. století. A její vzdělávací zájezd pokračuje plynule dál, aby se dozvěděla o nejstrašnějším příběhu 21. století.

„Takhle nějak vypadala domácnost vašich prarodičů,” říká učitelka pochmurným hlasem, zatímco stojí v muzejní místnosti, obklopena svými studenty. „Tady vidíte papírové noviny, televizor, rádio, stolní počítač… A tohle je –⁠ –⁠ tohle je plynový kotel,” ukazuje kantorka rozechvěle do kouta. Studenti se zvědavě ohlížejí naznačeným směrem.

„Plynový kotel? Tady se taky vraždilo plynem, jako v Osvětimi?,” ozve se stísněný hlas.

„Ne, tady přímo se nevraždilo. Plyn sloužil k vytápění, ke zvýšení pokojové teploty. Ale vraždilo se jinde,” pokračuje učitelka a zapne historický televizor. Na obrazovce běží autentická válečná videa: Do bytových domů střílejí tanky. Osobní automobily a jejich posádky jsou drceny obrněnými vozy. Mezi neozbrojenými civilisty, kteří právě před obchodem čekají na chleba, vybuchuje raketa. Chodníky kolem doutnajících trosek rozbombardovaného divadla jsou popsány čtyřmi obrovskými jasnými písmeny, ale pilotovi zřejmě nevadilo, že se v budově schovávaly DĚTI. Z rozstřílené porodnice vynášejí záchranáři zkrvavenou ženu. Ulice jsou lemovány zavražděnými lidmi, kteří mají ruce svázané za zády…

„Jak tyhle hrůzy souvisejí…,” hlesne kterýsi mladík.

„Jak tyhle hrůzy souvisejí s plynovým kotlem?,” naváže učitelka. „V Osvětimi byli Židé vražděni plynným kyanovodíkem, ovšem holocaust probíhal tajně –⁠ světová veřejnost dlouho netušila, co se děje v koncentračních táborech. O 80 let později byli Ukrajinci obětováni pro levný zemní plyn –⁠ tehdy celý svět sledoval, jak jsou vražděny děti, ženy a starci v Mariupolu, Charkovu, Chersonu a dalších městech, ale většina Evropské unie dál kupovala fosilní paliva od agresora, od Ruska, které díky tomu získávalo prostředky na svoji válku,” vysvětlila pedagožka.

Rozhostilo se ticho.

„Copak tehdy ještě neexistovala náhrada za fosilní paliva?,” namítla pomalu a nedůvěřivě jakási slečna.

„Náhrada existovala. Rusko nebylo jediným exportérem fosilních paliv. A lidé už tehdy znali solární panely, větrné a vodní turbíny, tepelná čerpadla, rekuperaci, jaderné reaktory a další technologie. Evropská unie dokonce uzavřela takzvanou Zelenou dohodu – oficiálně usilovala o čistou udržitelnou soběstačnou energetiku, ale přitom spoléhala na ruský zemní plyn.”

„Cože? Čistá udržitelná energetika založená na fosilních palivech?” Kolem se rozezněl tlumený šum.

„Spojenci posílali napadené zemi humanitární pomoc, peníze a vojenskou výzbroj. Ale členové Evropské unie podporovali také agresora. Na každé 1 euro, které věnovali Ukrajině ve zbraních, připadalo 35 eur, která zaplatili Rusku za fosilní paliva. Některé státy argumentovaly, že kdyby se okamžitě vzdaly ruského zemního plynu, spadly by do ekonomické recese,” vysvětlovala učitelka.

„Lidi denně sledovali tenhle horor, ale přitom dál sponzorovali vrahy, aby nezchudli? Myslela jsem, že holocaust byl absolutní dno,” šeptala moje vnučka, když na obrazovce dobového televizoru konsternovaně sledovala brutální masakry z roku 2022.

Jde o hypotetický příběh, který se může, ale nemusí v budoucnosti odehrát. Autor tohoto textu má malé děti, avšak (zatím) nemá vnoučata. Ukrajině poslal peníze na zbraně + přispěl na humanitární pomoc. Doma topí ruským plynem, ovšem plánuje brzkou změnu.

Autor úvodní fotografie: Алесь Усцінаў